______________________________________________________________________
FOTKY KOPÍRUJTE S IKONKOU BLOGU, TEXTY NEKOPÍRUJTE VŮBEC!!!

Aktuálně: Downloads The Vampire Diaries: 1. série + 2. série

Čtěte povídku na pokračování WereWolfWoman, která volně navazuje na BD!!!
V nové 43. kapitole čtěte, jak si Leah a Embry užijí první společné
chvilky po několika měsících. :)
Přečtěte si také povídky, vyprávěné:
______________________________________________________________

Fénixův řád - 1.kapitola 1/3

21. března 2007 v 9:05 |  - HP5
Kapitola první

Polibek pro Dudleyho

Byl to dosud nejteplejší den celého léta, schylovalo se k večeru a velké, solidně stavěné domy v Zobí ulici tonuly v ospalém tichu. Auta, která se obvykle blýskala čistotou, stála zaprášená na příjezdových cestách a kdysi smaragdově zelené trávníky byli vyprahlé a zažloutlé - zalévání bylo vzhledem k panujícímu suchu zakázáno. Obyvatelé Zobí ulice, kteří tak byli připraveni o svou obvyklou zábavu - totiž mytí aut a stříhání trávy - se uchýlili do stínů svých chladných domů a okna nechávali otevřená dokořán, protože doufali, že se jim dovnitř podaří přilákat neexistující vánek. Jediný, kdo zůstával venku, byl asi patnáctiletý chlapec, který nehybně ležel na zádech v květinovém záhonku, před domem číslo čtyři.

Byl to hubený černovlasý mladík s brýlemi, který působil oním kostnatým a poněkud nezdravým dojmem někoho, kdo za krátkou dobu hodně rychle vyrostl. Džínsy měl potrhané a ušpiněné, tričko vytahané a vyrudlé a podrážky tenisek se mu odlepovali od svršku. V sousedech Harry Potter svým dojmem žádné sympatie nevzbuzoval - byli to vesměs lidé, podle jejichž názoru by měl být ošuntělý zevnějšek trestný ze zákona, toho večera však byl Harry schovaný za velkým keřem hortenzií, který ho skrýval před zraky kolemjdoucích. Popravdě řečeno mohl být odhalen jedině v případě, že by strýc Vernon nebo teta Petunie vystrčili hlavu z okna podívali se přímo dolů na záhonek pod sebou.
Celkem vzato, byl Harry přesvědčen, že si svůj úkryt vybral velice dobře. Ležet na zemi ztvrdlé vedrem nebylo sice nejpohodlnější, na druhé straně na něj ovšem nikdo zlostně nezahlížel, neskřípal zuby tak hlasitě, že by nebylo slyšet zprávy, a nebombardoval ho jedovatými otázkami, jak se stávalo pokaždé, když se pokusil usadit v obývacím pokoji a dívat se na televizi s tetou a se strýcem.
Téměř jako by jeho myšlenky propluli otevřeným oknem dovnitř, ozval se náhle hlas Vernona Dursleyho, Harryho strýce.
"Jsem vážně rád, že už se tu ten kluk nesnaží zaclánět. Kde vůbec je?"
"Nevím," odpověděla lhostejně teta Petunie. "V domě není."
Strýc Vernon si odfrkl.
"Dívat se na zprávy…" zabručel kousavě. "Zajímalo by mě, o co mu doopravdy jde. Jako kdyby normálnímu klukovi záleželo na tom, co se říká ve zprávách - Dudley nemá sebemenší ponětí o tom, co se děje, pochybuji, že by vůbec věděl, kdo je ministerským předsedou! A každopádně o tom jeho spolku v našich zprávách nic nebude…"
"Vernone, psst!" sykla teta Petunie. "Máme otevřené okno!"
"Ach - ano - promiň drahá."
Dursleyovi se odmlčeli. Harry poslouchal reklamní melodii, doporučující k snídani vločky s ovocem a otrubami, a sledoval přitom jak kolem domu pomalu prochází paní Figgová, potrhlá stará milovnice koček z nedalekého Šeříkového nároží. Mračila se a něco si pro sebe tiše mumlala. Harry byl hrozně rád, že je schovaný za keřem, protože paní Figgová si poslední dobou navykla zvát ho k sobě na čaj pokaždé, když se s ní na ulici potkal. Zahnula za roh, a zmizela mu z dohledu ještě dřív, než k němu oknem znovu dolehl strýcův hlas.
"Dudlánek je u někoho na návštěvě?"
"U Polkissových," informovala ho pyšně teta Petunie. "Má mezi dětmi hodně kamarádů, je tak oblíbený…"
Harry měl co dělat, aby potlačil posměšné odfrknutí. Ve všem, co se týkalo jejich synáčka Dudleyho, si Dursleyovi počínali neuvěřitelně přihlouple. Spolkli i s navijákem všechny jeho přitroublé výmysly o tom, jak každý večer letních prázdnin tráví na návštěvě u některého člena své party. Harry velice dobře věděl, že nikoho doma nenavštěvuje; Dudley a jeho parta se večer co večer bavili tím, že pustošili dětské hřiště, kouřili na nárožích a házeli kamením po dětech a projíždějících autech. Harry je pravidelně vídal na svých procházkách večerním Kvikálkovem; většinu prázdnin totiž trávil tím, že se toulal po ulicích a cestou vytahoval staré noviny z popelnic.
K Harryho uším se donesly zahajovací zvuky znělky, která ohlašovala zprávy v sedm hodin, a Harry cítil, jak mu náhle ztěžkl žaludek. Možná, že právě dnes večer - po měsíci čekání - to přijde.
"Letiště ve Španělsku se plní rekordním množstvím bezradných rekreantů díky stávce pozemního personálu, která trvá již druhý týden…"
"Poslal bych je na doživotní siestu, ničemy," ztratil se konec hlasatelovy věty ve vrčivé poznámce strýce Vernona, nezáleželo však na tom; venku na záhonku Harry cítil, jak se mu žaludek opět uvolnil. Kdyby se něco stalo, určitě by to ve zprávách ohlásili na prvním místě. Smrt a zkáza byli z hlediska důležitosti přednější než rekreanti, kteří se nemohou vrátit z dovolené.
Dlouze a pomalu vydechl zatajovaný dech a zahleděl se na zářivě modrou oblohu. Každý den letošního léta probíhal stejně: napětí, očekávání, dočasná úleva, pak znovu napětí… a s ním pokaždé naléhavější otázka: Proč se dosud nic nestalo?
Poslouchal dál, čistě pro případ, že by zaslechl nějaký nenápadný znak, jehož skutečnou podstatu by si mudlové neuvědomovali - třeba nějaké nevysvětlitelné zmizení nebo nějaká podivná nehoda. Po stávce letištního pozemního personálu však následovala zpráva o suchu na jihovýchodě Anglie ("Doufám, že se dívá ten moula odvedle," zaburácel strýc Vernon, "co pouští rozstřikovače ve tři hodiny ráno!"), o vrtulníku, který se málem zřítil na pole v Surrey, a o jakési slavné herečce, která se rozváděla se svým neméně slavným manželem. ("Jako kdyby nás zajímaly takové nechutnosti," pípla přezíravě teta Petunie, která celou aféru dychtivě sledovala v kdejakém časopise, který jí přišel pod kostnatou ruku.)
Harry teď pod večerní oblohou zbarvenou zářivě doruda zavřel oči a poslouchal hlasatele: "A nakonec se podívejte na andulku Adélku, která objevila nový způsob, jak se v letošním létě ochladit. Adélka žije v hostinci U Pěti per v Barnsley a dala se na vodní lyžování. Mary Dorkinsová se vypravila zjistitpodrobnosti."
Harry otevřel oči. Když jsou u andulek na vodních lyžích, nebude už následovat nic, co by stálo za slyšení. Opatrně se převalil na břicho, zvedl se na kolena a na lokty a chystal se vylézt zpod okna.
Posunul se asi o pět centimetrů, když se v rychlém sledu událo hned několik věcí.
Do ospalého ticha se jako výstřel z pistole zařízlo ostré prásknutí, po němž následovala hlasitá ozvěna, zpod zaparkovaného auta jako blesk vyběhla kočka a zmizela všem z dohledu a z Dursleyovic obývacího pokoje se ozval poplašený výkřik, hlasité zaklení a třesk rozbíjeného porcelánu. Jako na signál, na nějž celou dobu čekal, vyskočil Harry na nohy a vytáhl tenkou dřevěnou hůlku, kterou měl zastrčenou za pasem džínsů, jako by tasil z pochvy meč - než se však stačil plně narovnat, udeřil temenem hlavy do otevřeného okna Dursleyových. Ozvalo se druhé ostré prásknutí a teta Petunie vykřikla ještě hlasitěji.
Harry měl pocit, jako by se mu hlava rozpoltila na dva kusy. S očima plnýma slz zavrávoral, jak se pokoušel zaostřit pohled na ulici a zjistit, co způsobilo tu ránu, sotva se ale potácivě napřímil, natáhly se k němu z okna dvě velké rudé ruce a pevně ho uchopily kolem krku.
"Koukej - to - schovat!" zavrčel mu do ucha strýc Vernon. "Okamžitě! Než -to - někdo - uvidí!"
"Pusťte mě - mě!" zachrčel Harry. Několik vteřin spolu zápasili, Harry levou rukou tahal za strýcovi prsty,tlusté jako klobásy, a v pravé zarputile svíral hůlku. Pak mu náhle v místě, kam se udeřil, projela hlavou obzvlášť palčivá bolest a strýc Vernon vyjekl a pustil ho, jako by dostal elektrickou ránu. Měl pocit, že v jeho synovci vzkypěla nějaká neviditelná síla, takže ho nebyl schopen ho udržet.
Harry, který sotva lapal po dechu, přepadl přes hortenziový keř, pak vstal, narovnal se, a rozhlédl se kolem. Neviděl sebemenší známku čehokoli, co mohlo to hlasité prásknutí způsobit, v nedalekých oknech se však vyrojily obličeje několika sousedů. Spěšně si zastrčil hůlku zpět pod džínsy a pokusil se nasadit nevinný výraz.
"To máme dnes krásný večer!" zvolal strýc Vernon, a zamával naproti na ženu z čísla sedm, jejíž zlostně stažená tvář se vynořila za síťovými záclonami. "Taky jste slyšela ten výfuk? Petunii i mě to docela vylekalo."
Díval se ven a křečovitě se šklebil, dokud všichni zvědaví sousedé znovu nezmizeli za svými okny. Pak se jeho škleb proměnil v grimasu vzteku, když mávnutím ruky přivolal svého synovce k sobě.
Harry postoupil o několik krůčků blíž, dával si však dobrý pozor a zastavil se v dostatečné vzdálenosti, aby ho vztažené ruce strýce Vernona nezačaly znovu škrtit.
"Co jsi tím k čertu sledoval, ty kluku?" vyjel na něj strýc nakřáplým, vztekle přeskakujícím hlasem.
"Co jsem čím sledoval?" opáčil chladně Harry, a dál se rozhlížel se po ulici vlevo i vpravo, protože stále doufal, že zahlédne původce toho prásknutí.
"Tím kraválem, jako bys střílel z poplašňáků přímo pod naším…"
"To jsem nebyl já," odporoval pevným hlasem Harry.
Vedle masitého zarudlého obličeje strýce Vernona se objevila vyzáblá koňská tvář tety Petunie. Vypadala, jako by se užuž chystala vybuchnout.
"Proč ses schovával pod naším oknem?"
"Ano - ano správná otázka, Petunie! Cos dělal pod naším oknem, kluku?"
"Poslouchal jsem zprávy," zamumlal odevzdaně Harry.
Strýc s tetou si vyměnili pobouřený pohled.
"Poslouchals zprávy! Už zase?"
"No ano jsou totiž každý den jiné," podotkl Harry.
"Nebuď drzý, chci vědět, o co ti doopravdy jde - a ušetři mě těch nesmyslů o tom, že posloucháš zprávy! Moc dobře víš, že o tom vašem spolku…"
"Opatrně, Vernone!" vydechla teta Petunie a strýc Vernon ztlumil hlas tak, že ho Harry sotva slyšel: "…že o tom vašem spolku se v našich zprávách nemluví!"
"To si jen myslíte!" osekl Harry.
Dursleyovi na něj několik vteřin zaraženě zírali a pak se ujala slova teta Petunie. "Jsi prolhaný malý ničema. Co tedy dělají všechny ty -" také ona ztlumila hlas, takže následující slovo jí Harry musel odečíst ze rtů - "sovy, jestli ti nenosí zprávy?"
"Aha!" zašeptal vítězoslavně strýc Vernon. "Z tohohle se už nevykroutíš, kluku! Jako bychom nevěděli, že všechny zprávy dostáváš od těch odporných ptáků!"
Harry na okamžik zaváhal. Tentokrát pro něj nebylo snadné říct pravdu, přestože strýc s tetou určitě neměli ponětí, jak mizerně se cítí, když to musí přiznat.
"Sovy mi žádné zprávy nenosí," prohlásil bezvýrazně.
"Tomu nevěřím," vyhrkla teta Petunie.
"Já taky ne," přidal se k ní důrazně strýc Vernon.
"Víme, že máš za lubem nějakou rošťárnu," obvinila ho teta Petunie.
"Nejsme přece žádní hlupáci," dodal strýc Vernon.
"Tak to je pro mě novinka," ušklíbl se Harry, jemuž začínala pomalu docházet trpělivost, a něž ho mohli Dursleyovi zavolat zpět, otočil se, přeběhl trávník před domem, přeskočil nízkou zahradní zídku a klusal ulicí pryč.
Byl v pořádném maléru a uvědomoval si to. Věděl, že později se bude muset vrátit k tetě a strýcovi, a nést následky své prostořekosti, v tuto chvíli mu na tom ale nijak zvlášť nezáleželo; trápili ho mnohem palčivější problémy.
Harry si byl jistý, že to hlasité prásknutí způsobil někdo, kdo se zrovna přemisťoval odtud nebo sem. Byl to přesně stejný zvuk jako tenkrát, když se mu domácí skřítek Dobby ztratil před očima. Že by snad Dobby byl tady v Zobí ulici? Je možné, že ho právě v tuto chvíli sleduje? Jakmile Harryho tahle možnost napadla, prudce se otočil a rozhlédl se Zobí ulicí zpátky, ta se však zdála být úplně opuštěná a on docela jistě věděl, že neviditelným se Dobby udělat neumí.
Znovu se rozešel a sotva si uvědomoval, kudy vlastně jde; poslední dobou po těchto ulicích bloumal tak často, že ho nohy automaticky nesly k jeho oblíbeným koutům. Každých několik kroků se ohlédl přes rameno. Když ležel mezi skomírajícími begoniemi tety Petunie, ocitl se v jeho blízkosti někdo, kdo byl obdařen kouzelnými schopnostmi, o tom ani v nejmenším nepochyboval. Proč na něj ale nepromluvili, proč s ním nenavázali spojení, a proč se teď schovávají?
A pak, když jeho pocity zklamání a beznaděje vrcholily, si přestal být tak jistý.
Možná ten zvuk přece jen neměl s kouzly nic společného. Možná že tak zoufale touží po sebemenším kontaktem se světem, do něhož patří, že se prostě nechává nepatřičně vzrušit docela obyčejnými zvuky. Může si snad být stoprocentně jistý, že neslyšel třesknout něco, co se rozbilo v některém ze sousedních domů?
Harrymu se rozlil v žaludku jakýsi mdlý tupý pocit, a než si stačil uvědomit, co se stalo, zaplavila ho další vlna beznaděje, která ho trápila celé léto.
Zítra ráno ho budík probudí v pět hodin, aby mohl zaplatit sově, která mu doručí Denního věštce - mělo vůbec smysl odebírat ho dál? Harry se v posledních dnech omezoval na to, že zběžně prolétl titulní stranu; věděl, že až si ti idioti, kteří řídí redakci, konečně uvědomí, že se Voldemort skutečně vrátil, bude to okamžitě v hlavních titulcích, a na žádných jiných zprávách mu nezáleželo.
Bude-li mít štěstí, přilétnou sovy a přinesou mu dopisy od jeho nejlepších kamarádů Rona a Hermiony, i když veškerých nadějí, že by se od nich mohl dozvědět něco nového se už dávno vzdal.
Nemůžeme toho napsat moc ty-víš-o-čem, to je ti jasné… Říkali nám, abychom nepsali nic důležitého pro případ, že by se naše dopisy dostali do nesprávných rukou… Máme dost napilno, ale o podrobnostech se nemohu rozepisovat… Děje se poměrně dost věcí,všechno ti povíme, až se uvidíme…
Jenže kdy se konečně uvidí? Nikdo se evidentně nenamáhal sdělit mu přesné datum. Do přání k narozeninám mu Hermiona načmárala Nejspíš už se hodně brzy uvidíme, jenže jak brzy bylo brzy? Pokud to Harry dokázal z náznaků v jejich dopisech posoudit, Hermiona s Ronem byli spolu, pravděpodobně u Ronových rodičů. Představu, že ti dva se báječně baví v Doupěti, zatímco on trčí tady v Zobí ulici, vydýchával jen stěží. Měl na ně takový dopal, že dokonce vyhodil dvě neotevřené čokolády z Medového ráje, které mu poslali k narozeninám. Později toho litoval, když viděl povadlý salát, který mu toho dne předložila teta Petunie k večeři.
A s čím měli Ron a Hermiona tak napilno? Proč neměl napilno také on, Harry? Nedokázal snad, že je schopen zvládnout mnohem těžší problémy, než oni? Zapomněli už všichni na to, co dokázal? Nebyl to snad on, kdo se dostal na ten hřbitov, stal se svědkem Cedrikova zavraždění, byl připoután k náhrobnímu kameni, a málem zabit?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kristián Kristián | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 18:42 | Reagovat

Asi takhle nějak bych to pojal :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama