______________________________________________________________________
FOTKY KOPÍRUJTE S IKONKOU BLOGU, TEXTY NEKOPÍRUJTE VŮBEC!!!

Aktuálně: Downloads The Vampire Diaries: 1. série + 2. série

Čtěte povídku na pokračování WereWolfWoman, která volně navazuje na BD!!!
V nové 43. kapitole čtěte, jak si Leah a Embry užijí první společné
chvilky po několika měsících. :)
Přečtěte si také povídky, vyprávěné:
______________________________________________________________

Fénixův řád - 1.kapitola 2/3

21. března 2007 v 9:09 |  - HP5
Nemysli na to, napomínal se Harry přísně, toho léta už nejméně posté. Dost špatné bylo už to, že se na ten hřbitov ve snu neustále vracel; nemělo smysl přemýšlet o něm i ve dne.
Zahnul za roh a procházel Magnoliovou ulicí. Přibližně v polovině minul úzkou mezeru při stěně garáže, kde poprvé spatřil svého kmotra. Sirius alespoň očividně chápal, jak se Harry cítí. V jeho dopisech sice také scházely jakékoli konkrétní informace jako v dopisech od Rona a Hermiony, místo dráždivých náznaků ho však kmotr alespoň nabádal k opatrnosti, a snažil se ho utěšit.

Vím, že tě to musí hrozně otravovat… Do ničeho se nemíchej a všechno bude v pořádku… Buď opatrný a nedělej nic ukvapeně…

No prosím - přemítal Harry, když prošel Magnoliovou ulici, zabočil do Magnoliové aleje a zamířil k potemnělému parku s dětským hřištěm - až dosud se (celkem vzato) Siriusovými radami řídil. Přinejmenším odolal pokušení přivázat si kufr ke koštěti a vypravit se do Doupěte na vlastní pěst. Popravdě řečeno byl přesvědčen, že je až obdivuhodně poslušný, když vezme v úvahu, jak ublíženě a popuzeně si připadá, že musí trčet tady v Zobí ulici, schovávat se v záhonech a doufat, že uslyší něco, co by mu prozradilo, co chystá lord Voldemort. Přesto jen dost těžce nesl, že ho k opatrnosti nabádá někdo, kdo strávil dvanáct let v kouzelnickém vězení Azkabanu, utekl z něj pokusil se spáchat vraždu, za kterou byl původně odsouzen, a pak znovu uprchl na kradeném hypogrifovi.
Harry se přehoupl přes zamčenou branku parku a dál to vzal přes trávník spálený suchem. Bylo tu stejně liduprázdno jako v okolních ulicích. Když dorazil k houpačkám, posadil se na jedinou zbylou, kterou se Dudleymu a jeho kumpánům dosud nepodařilo rozbít, obtočil jednu paži kolem řetězu, na němž visela, a zadumaně se zahleděl do země. Bylo mu jasné, že v květinovém záhonku Dursleyových se příště neschová. Aby si mohl zítra mohl poslechnout zprávy, bude si muset vymyslet nějakou zcela novou lest. A do té doby se nemohl na nic těšit, čekala ho jen další neklidná a tíživá noc. I když se mu totiž podařilo uniknout nočním můrám o Cedrikovi, sužovaly ho znepokojující sny o dlouhých temných chodbách, které většinou končily slepými uličkami a zamčenými dveřmi; předpokládal, že to nějak souvisí s tím, že si ve dne, když je vzhůru připadá jako polapený v pasti. Stará jizva na čele ho často nepříjemně pálila, už si však nenamlouval, že by to Ron, Hermiona nebo Sirius považovali za něco zvlášť zajímavého. V minulosti bolest v jizvě znamenala, že Voldemort opět nabývá sil, jenže teď, když byl Pán zla zpátky, by mu nejspíš připomněli, že s jejím pravidelným pobolíváním musí prostě počítat… že to není nic, co by mu mělo dělat starosti… stará známá písnička…
Nespravedlnost toho všeho jej tolik pobouřila, že měl chuť dát se do vzteklého křiku. Nebýt jeho, nikdo by se vůbec nedozvěděl, že se Voldemort vrátil! A za to se mu dostalo jediné odměny - už celé čtyři týdny trčel v Kvikálkově, byl absolutně odříznutý od světa kouzel a musel se krčit mezi vadnoucími begoniemi, aby mohl poslouchat nesmysly o andulkách na vodních lyžích! Jak na něj mohl Brumbál tak snadno zapomenout? Proč spolu Ron a Hermiona něco tropí a jeho k tomu nepřizvali? Jak dlouho bude ještě muset snášet Siriusovi dobré rady, aby zůstal klidným, čekal a choval se slušně? Jak dlouho bude muset čelit pokušení napsat těm pitomcům z Denního věštce a připomenout jim, že se Voldemort vrátil? Tyhle rozzlobené myšlenky vířily hlavou a útroby se mu svíraly vztekem, zatímco kolem něj padala dusná, sametově černá noc. Vzduch byl celý provoněný suchou teplou trávou a jediným zvukem, který k němu doléhal, byl tlumený rachot dopravy na ulici za plotem parku.
Nevěděl, jak dlouho tam na houpačce seděl, než ho z rozjímání vyrušily jakési hlasy, takže zvedl hlavu a rozhlédl se. Veřejné osvětlení z okolních ulic sem vrhalo mlžný přísvit, v němž se zcela zřetelně rýsovaly siluety nějakých lidí, kteří parkem procházeli. Jeden z nich si hlasitě zpíval jakousi přisprostlou písničku, které se ostatní chechtali. Doprovázelo je tiché cvakání několika drahých závodních kol, která vedli vedle sebe.
Harry věděl, co jsou zač. Postava vpředu nepochybně patřila jeho bratránkovi Dudleymu, který se v doprovodu svých věrných kumpánů vracel domů.
Dudley byl hora masa jako vždycky, celoroční přísná dieta spolu s objevem nového nadání však vedla k radikální změně jeho celkového vzhledu. Jak strýc Vernon nadšeně vykládal každému, kdo byl ochoten ho poslouchat, Dudley se stal přednedávnem v meziškolním přeboru jihovýchodní Anglie dorosteneckým boxerským šampionem v těžké váze. Díky tomuto "ušlechtilému sportu", jak jej označoval strýc Vernon, připadal Harrymu bratránek ještě hrozivější než v dobách, kdy chodil na základní školu a kdy mu Harry sloužil jako první boxovací pytel. Dnes už se Harry Dudleyho ani za mák nebál, přesto však skutečnost, že se Dudley naučil dávat tvrdší a přesnější rány, nepovažoval za sebemenší důvod k jásání. Děti ze sousedství široko daleko z něj měli hrůzu - dokonce větší, než z toho "Potterovic kluka", který byl podle tvrzení jejich rodičů výlupkem vší špatnosti a byl chovancem Polepšovny svatého Bruta pro nenapravitelné mladistvé provinilce.
Harry sledoval temné postavy kráčející po trávníku a přemýšlel, kdo se asi ten večer stal jejich novou obětí. Otočte se! Přistihl se, že je k tomu v duchu vyzývá. No tak…ohlédněte se… sedím tady docela sám… pojďte, a zkuste si něco…
Kdyby ho tam Dudleyho kumpáni uviděli sedět, určitě by si to namířili rovnou k němu - a co by Dudley v takovém případě udělal? Zajisté by se nechtěl před svou partou ztrapnit, jenže provokovat Harryho se strašně bál… byla by vážně legrace pozorovat Dudleyho dilema, dráždit ho, a vědět, že není schopen se bránit… a kdyby se Harryho pokusil uhodit někdo z ostatních, byl na to připraven - měl svou hůlku. Jen ať to zkusí… hrozně rád by si trochu své podrážděnosti vybil na lotrech, kteří mu kdysi dělali ze života peklo.
Nikdo z nich se ale neotočil, nezahlédli ho a byli už téměř u zábradlí. Harry potlačil chuť zavolat na ně… schválně vyhledávat rvačky by nebylo rozumné… nesmí používat kouzla… znovu by tím riskoval vyloučení ze školy.
Hlasy Dudleyho party pomalu utichly; skupinka mu zmizela z dohledu, odcházeli Magnoliovou alejí.
Tak vidíš Siriusi, říkal si sklesle na duchu. Neukvapil jsem se. Do ničeho jsem se nezamíchal. Přesný opak toho, jak by ses zachoval ty.
Vstal a protáhl se. Tata Petunie a strýc Vernon měli zřejmě pocit, že ať se Dudley objeví v kteroukoli dobu, je to právě ta správná hodina na návrat domů, a přijít třeba jen o chvíli později než on znamenalo mít neomluvitelné zpoždění. Strýc Vernon Harrymu vyhrožoval, že jestli ještě jednou přijde až po Dudleym, zamkne ho v kůlně; Harry proto potlačil zívnutí a stále stejně zachmuřený zamířil k brance parku.
Magnoliová alej byla stejně jako Zobí ulice plná velkých, solidně stavěných domů s dokonale pěstěnými trávníky; vesměs patřily velkým, solidně postaveným majitelům, kteří podobně jako strýc Vernon jezdili úzkostlivě čistými auty. Harrymu se Kvikálkov víc zamlouval v noci, když záclonami zakrytá okna vytvářila ve tmě zářivě barevné skvrny a nehrozilo nebezpečí, že při setkání s obyvateli zdejších domů uslyší tiše mumlané nevraživé poznámky na adresu svého "chuligánského" vzhledu. Kráčel rychle, takže v polovině Magnoliové aleje před sebou znovu zahlédl Dudleyho partu - loučili se právě na začátku Magnoliové ulice. Harry ustoupil do stínu košatého šeříkového keře a čekal.
"…kvičel jako prase, co?" vzpomínal právě Malcolm a ostatní se vesele pochechtávali.
"Prima pravý hák, vazoune," ocenil Dudleyho Piers.
"Zítra ve stejnou dobu?" zeptal se Dudley.
"Přijďte ke mně, naši nebudou doma," navrhl Gordon
"Tak zatím," rozloučil se Dudley.
"Ahoj Dude!"
"Měj se, vazoune!"
Harry počkal, dokud se zbytek party nerozešel, a teprve pak pokračoval v cestě. Když se jejich hlasy znovu ztratily v dálce, zabočil za roh do Magnoliové ulice a rychlou chůzí se za okamžik ocitl na doslech Dudleyho, který šel jen zvolna a nehlasně si něco pobrukoval.
"Hej, vazoune!"
Dudley se otočil.
"Aha," zabručel, "to jsi ty."
"Odkdypak si necháváš říkat vazoune?" zajímal se Harry.
"Drž hubu," zavrčel Dudley a odvrátil se od něj.
"Skvělá přezdívka," podotkl Harry, ušklíbl se a srovnal s bratrancem krok. "Pro mě už ale do smrti budeš šmudlíček Dudlíček."
"Říkal jsem, abys DRŽEL HUBU!" vyštěkl Dudley a ruce, velké jako dvě šunky, sevřel v pěst.
"Copak hoši nevědí, jak ti říká maminka?"
"Sklapni."
"Proč neřekneš jí, aby sklapla? Co třeba mazlíčku nebo ty můjDudlánku? Tak ti můžu říkat?"
Dudley neodpověděl. Očividně musel veškeré sebeovládání vynaložit na to, aby se po Harrym nerozehnal pěstí.
"Tak kohopak jste dneska večer zase zmlátili?" zeptal se Harry a jeho úšklebek se vytratil. "Zase nějakého desetiletého kluka? Vím, že předevčírem to odnesl Mark Evans…"
"Koledoval si o to," odsekl Dudley.
"Nepovídej?"
"Urazil mě."
"Vážně? Neříkal náhodou, že vypadáš jako prase, které někdo naučil chodit po zadních? To totiž není urážka, Dude, to je pravda."
Jeden sval kolem pusy začal Dudleymu nervózně poskakovat. Pro Harryho bylo obrovským zadostiučiněním sledovat, jak bratránkem lomcuje vztek; měl pocit, že když se na něm vybije jako na jediném terči, který má k dispozici, dokáže se zbavit vlastního roztrpčení.
Zabočili přímo do úzké uličky, v níž Harry poprvé spatřil Siriuse a jíž vedla zkratka mezi Magnoliovou ulicí a Šeříkovým nárožím. Byla liduprázdná a mnohem temnější než obě ulice, které spojovala, protože v ní nebyly žádné svítilny. Zvuk jejich kroků tlumily na jedné straně zdi garáží a na druhé vysoký plot.
"Myslíš, že si můžeš vyskakovat, když máš tu věc, co?" ozval se po několika vteřinách Dudley.
"Jakou věc?"
"Tu… tu věc, co schováváš."
Harry se znovu ušklíbl.
"Nejsi takový idiot, jak vypadáš, co, Dude? Jenže to by nejspíš ani nešlo, protože to bys nedokázal chodit a mluvit zároveň."
Harry vytáhl hůlku a všiml si, že Dudley se po ní koutkem oka podíval.
"Nesmíš s ní nic dělat!" vyhrkl honem. "Já vím, že nesmíš. Vyhodili by tě z té školy pro úchyláky, co do ní chodíš."
"Jak víš, že nám nezměnily školní řád, vazoune?"
"Nezměnily," prohlásil Dudley, neznělo to však příliš přesvědčivě.
Harry se tiše zasmál.
"Nemáš dost kuráže, aby sis to se mnou rozdal bez té věci, co?" zavrčel Dudley.
"Zatímco ty potřebuješ mít v zádech jen čtyři kámoše, abys dokázal zmlátit desetiletého kluka. Jak to vlastně bylo s tím boxerským titulem, co se sním pořád vychloubáš? Kolik bylo tvému soupeři? Sedm? Osm?"
"Bylo mu šestnáct, abys věděl," sykl Dudley "a když jsem s ním skončil, dvacet minut ležel jako špalek, i když byl dvakrát těžší než ty. Jen počkej až povím tátovi, žes měl tu věc vytaženou…"
"Takže teď poběžíme žalovat tatínkovi, co? Že by snad měl jeho šmudlíček šampion v boxu strach z hůlky toho ošklivého Harryho?"
"V noci tolik kuráže nemáš, viď?" ušklíbl se Dudley.
"Teď je noc, Dudlánku.Tak se tomu říká, když se večer takhle setmí."
"Myslím, když jsi v posteli!" zafuněl Dudley.
Zastavil se. Harry také zůstal stát a upřeně se na bratrance díval. I když do Dudleyho velkého obličeje pořádně neviděl, zdálo se mu, že se tváří podivně vítězoslavně.
"Jak to myslíš, že v posteli nemám tolik kuráže?" zeptal se, úplně vyvedený z míry. "Čeho bych se asi tak měl bát, polštářů nebo co?"
"Včera v noci jsem tě slyšel," chrlil ze sebe bez dechu Dudley. "Slyšel jsem, jak mluvíš ze spaní. Jak fňukáš!"
"Jak to myslíš?" opakoval Harry, v žaludku však pocítil chladnou prázdnotu. Předchozí noci se znovu ocitl tam na hřbitově.
Dudley se drsně štěkavě uchechtl a pak jeho hlas přešel do vysokého kňučivého tónu: "Prý - Nezabíjejte Cedrika! Nezabíjejte Cedrika! - Kdo je to ten Cedric? Tvůj amant?"
"Ty… ty lžeš!" zaprotestoval automaticky Harry. V ústech měl však náhle sucho. Věděl, že Dudley nelže - jak jinak by se dozvěděl o Cedrikovi?
"Tati! Pomoz mi, tati. On mě zabije, tati! Bůůů bůůů! Kňučel výsměšně dál.
"Drž klapačku," okřikl ho tiše Harry. "Varuju tě, Dudley, drž klapačku!"
"Pojď sem a pomoz mi, tati! Maminko pojď sem a pomoz mi. On zabil Cedrika! Pomoz mi, tati! On mě… Neukazuj na mě tou věcí!"
Bratránek couvl a narazil zády do zdi. Harry mířil hůlkou přímo na jeho srdce. Cítil, jak mu v žilách pulzuje čtrnáct let nenávisti vůči Dudleymu - byl by dal bůhvíco za to, kdyby teď mohl udeřit, proklít ho tak důkladně, že by se musel domů plazit jako housenka, ohlušit ho a oněmit, nechat mu narůst tykadla…
"O tomhle už nikdy nemluv," zavrčel vztekle. "Rozumíš, co ti říkám?"
"Ukazuj tou věcí někam jinam!"
"Ptal jsem se, jestli rozumíš, co ti říkám?"
"Ukazuj tím někam jinam!"
"ROZUMNĚLS MI?"
"DEJ TU VĚC PRYČ…!"
Vtom Dudley ze sebe vyrazil jakési podivné třaslavé heknutí, jako by ho někdo polil ledovou vodou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama