______________________________________________________________________
FOTKY KOPÍRUJTE S IKONKOU BLOGU, TEXTY NEKOPÍRUJTE VŮBEC!!!

Aktuálně: Downloads The Vampire Diaries: 1. série + 2. série

Čtěte povídku na pokračování WereWolfWoman, která volně navazuje na BD!!!
V nové 43. kapitole čtěte, jak si Leah a Embry užijí první společné
chvilky po několika měsících. :)
Přečtěte si také povídky, vyprávěné:
______________________________________________________________

Fénixův řád - 1.kapitola 3/3

21. března 2007 v 9:11 |  - HP5
S okolní nocí se dělo něco zvláštního. Indigově modrá obloha, až dosud posetá hvězdami, znenadání uhlově zčernala a nesvítilo na ní jediné světélko - hvězdy, měsíc, mlžně zářící lampy pouličního osvětlení na obou koncích uličky, to všechno zmizelo. Ztratilo se i vzdálené vrčení aut a tichý šepot stromů. Příjemně teplý večer byl náhle mrazivě a štiplavě studený. Byli obklopeni dokonalou a naprosto neproniknutelnou tichou tmou, jako by nějaká obří ruka zakryla celou uličku tlustým, ledově chladným pláštěm a oslepila je.

Na zlomek vteřiny podlehl Harry dojmu, že nevědomky provedl nějaké kouzlo, a to navzdory tomu, že se něčemu takovému všemožně bránil. Potom však nad jeho pocity převládl zdravý rozum - na to, aby zhasl hvězdy, by přece jeho kouzelné schopnosti nestačily. Otáčel hlavou ze strany na stranu a snažil se rozeznat něco kolem sebe, tma mu však tlačila na oční víčka jak beztížný závoj.
V uších mu zazněl Dudleyho vyděšený hlas.
"C-co to d-děláš? N-nech toho!"
"Já nic nedělám! Buď zticha a nehýbej se!"
"N-nic nevidím! O-oslepl jsem! Jsem…"
"Říkal jsem, abys byl zticha!"
Harry zůstal naprosto nehybně stát a rozhlížel se nevidoucíma očima doleva i doprava. Zima byla tak pronikavá, že se třásl po celém těle; na pažích mu naskočila husí kůže a chloupky v zátylku se mu naježily; otevřel oči jak nejvíc to šlo, slepě se díval kolem sebe a nic neviděl. Bylo to nemyslitelné…tady přece nemohli být… ne v Kvikálkově… Napínal uši… věděl, že by je dřív slyšel než viděl…
"P-povím to tátovi!"zakňoural Dudley. "K-kde jsi? Co to p-prová…?"
"Budeš už konečně zticha?" zasyčel Harry. "Snažím se poslou…"
V tu chvíli však také zmlkl. Uslyšel právě to, čeho se nejvíc bál.
V uličce bylo kromě nich dvou ještě něco jiného, něco, co o sobě dávalo vědět pomalým, chroptivým a přerývaným dechem. Jak tam Harry stál a třásl se v mrazivém vzduchu, zalila ho vlna hrůzného děsu.
"N-nech toho! Přestaň s tím, nebo tě praštím. P-přísahám, že tě praštím!"
"Buď zticha Dud…"
PRÁSK!
Ze strany zasáhla Harryho do hlavy rána pěstí tak prudká, že se mu nohy odlepily od země. Před očima se mu rozprskl roj malých bílých světélek. Podruhé během jedné hodiny měl pocit, že se mu hlava rozskočila na dva kusy; v příštím okamžiku dopadl tvrdě na zem a hůlka mu vyletěla z ruky.
"Dudley, ty idiote!" vyjekl a oči se mu zalily bolestí, když se namáhavě zvedal na ruce a na kolena a horečně kolem sebe pátral ve tmě. Slyšel, jak se Dudley rozběhl pryč, narazil do plotu na straně uličky a zavrávoral.
"DUDLEY, VRAŤ SE, BĚŽÍŠ JIM PŘÍMO DO NÁRUČE!"
Pak se ozval příšerný ječivý výkřik a Dudleyho kroky utichly. V tomtéž okamžiku pocítil Harry vtíravé mrazení i za sebou, což nemohlo znamenat nic jiného, než že jich je víc než jeden.
"DUDLEY, MĚJ PUSU ZAVŘENOU! AŤ SE BUDE DÍT COKOLI, HLAVNĚ MĚJ ZAVŘENOU PUSU! Hůlku!" zamumlal zoufale Harry a ruce mu po zemi poskakovaly jako párek pavouků.
"Kde je… hůlka… no tak… Lumos!"
Vyslovil zaklínadlo zcela automaticky, protože nutně potřeboval světlo, které by mu pomohlo v hledání, a k jeho nejneuvěřitelnější úlevě se skutečně jen pár centimetrů od jeho levé ruky rozsvítilo - špička jeho hůlky začala zářit. Harry ji okamžitě popadl, vyškrábal se na nohy a otočil se.
Žaludek se mu sevřel hrůzou.
Plynulým klouzavým pohybem se k němu blížila vysoká zahalená postava, vznášející se kousek nad zemí. Pod pláštěm jí nebyly vidět nohy ani obličej a nasávala do sebe noční tmu.
Harry klopýtavě ustoupil a zvedl hůlku.
"Expecto patronum!"
ze špičky jeho hůlky vystřelil obláček stříbřité mlhy a mozkomor se na okamžik zarazil. Zaklínadlo však nezabralo stoprocentně, Harry škobrtl o vlastní nohy a ustoupil před neúprosně se blížícím mozkomorem o dalších pár kroků, panika mu zamlžovala mozek… Soustřeď se…
Z mozkomorova pláště se vysunul pár šedivých, slizkých a strupovitých rukou a natáhl se po něm. Harryho uši se zaplnily hučivým lomozem.
"Expecto patronum!"
Vlastní hlas mu zněl dutě a vzdáleně. Z hůlky stoupal vzhůry další chomáč stříbřitého kouře, ještě slabší, než byl ten první. Už to prostě nedokázal, už tohle kouzlo nebyl schopen zvládnout.
Kdesi uprostřed hlavy uslyšel něčí smích, hihňavý, pištivý smích… cítil, jak mu mozkomorův páchnoucí, smrtelně studený dech plní plíce, jak ho dusí… přemýšlej… vybav si nějakou šťastnou vzpomínku…
Neměl v sobě ale ani jedinou kapku štěstí… mozkomorovy ledové prsty se svíraly kolem jeho hrdla. Ten ječivý pištivý a smích byl čím dál hlasitější a v hlavě mu zazněl jakýsi hlas? "Poddej se smrti, Harry… možná to ani nebude bolet… já sám nevím… ještě jsem nikdy neumíral…"
Už nikdy neuvidí Rona ani Hermionu…
A zatímco zápasil o dech, v mysli se mu zřetelně vybavily jejich obličeje.
"EXPECTO PATRONUM!"
Ze špičky Harryho hůlky vylétl obrovský stříbrný jelen a jeho parohy udeřily mozkomora přesně v místě, kde by se mělo nacházet srdce. Mozkomora, nehmotného jako samotná temnota, to odhodilo dozadu, a když proti němu jelen znovu vyrazil, odlétl jako poražený a zaplašený netopýr.
"TUDY!" vykřikl Harry na jelena. Prudce se otočil, tryskem se rozběhl uličkou a rozsvícenou hůlky držel vysoko nad hlavou. "DUDLEY? DUDLEY?"
Uběhl sotva deset kroků a už byl u nich: Dudley ležel na zemi stočený do klubíčka a ruce si tiskl pevně k obličeji. Druhý mozkomor se krčil těsně nad ním, slizkýma mu pevně svíral zápěstí, pomalu, téměř láskyplně je odtahoval od sebe a kápí zakrytou hlavu skláněl k Dudleyho obličeji, jako by se ho chystal políbit.
"NA NĚJ!" zaburácel Harry a stříbrný jelen, kterého vyčaroval se s hromovým dusotem prohnal kolem něj. Mozkomorova tvář bez očí byla sotva dva centimetry od Dudleyho, když do něj udeřily stříbrné parohy; netvora náraz odhodil do vzduchu, kde se stejně jako jeho společník obrátil na útěk a byl pohlcen tmou. Jelen drobným klusem doběhl na konec uličky, kde se rozplynul v oblak stříbrné mlhy.
Měsíc, hvězdy i lampy uličního osvětlení se náhle znovu rozzářily. Uličkou se prohnal poryv vlahého vánku. V sousedních zahradách zašustily stromy a vzduch se opět zaplnil všedním vrčením aut projíždějících po Magnoliové ulici. Harry stál absolutně bez pohnutí a všemi zjitřenými smysly vnímal náhlý návrat do normálního stavu. Teprve po chvíli si uvědomil, že se mu tričko lepí k tělu; byl zalitý potem.
To, co se právě stalo, mu připadalo zcela neuvěřitelné. Mozkomorové tady, v Kvikálkově.
Dudley ležel stočený na zemi, tiše kňoural a třásl se. Harry se k němu sklonil, aby se přesvědčil, jestli bude schopen se postavit, vtom však za zády zaslechl hlasité uhánějící kroky. Instinktivně znovu zvedl hůlku a otočil se na patě, aby čelil tomu, kdo se objeví.
Celá zadýchaná se před ním objevila paní Figgová, jejich potrhlá stará sousedka. Prošedivělé kadeře se jí draly zpod síťky na vlasy, na zápěstí se jí s hlasitým chřestěním houpala síťová nákupní taška a kostkované papuče jí napůl padaly z nohou. Harry se před ní honem snažil schovat hůlku, jenže…
"Neschovávej to, hlupáku!" zavřeštěla na něj. "Co kdyby tu někde byli ještě další? Já toho Mundunguse Fletchera namouduši zabiju."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama