Hele sákta já myslela že mu bude 16 :D když je :D roku 1992
3elle (autorka blogu) | E-mail | Web | 17. února 2009 v 19:38 | Reagovat
Právě proto, že je ročník 92 mu bude sedmnáct, jestli dobře počítám. :D:D Já jsem 91 a řekla bych, že mi bude osmnáct, ale nejsem si tim vůbec jistá. :D:D Sorry, já si musela rejpnout... fakt je mu 17. :)
"Musím odejít," zašeptala jsem. "Musím jít hned, dokud je tma a dokud všichni spí."
"Takže vážně odcházíš?" zamumlal smutně a odvrátil hlavu.
"Víš stejně dobře jako já, že to musím udělat. A sama," dodala jsem pro jistotu. Drásalo mi to srdce, ale věděla jsem, že dělám správně. Díky té noci jsem si uvědomila, co musím udělat. Včerejší rozchod byl definitivní, tohle bylo opravdu jenom pozdní rozloučení.
V očích se mu zračila bolest, ale viděla jsem na něm, že konečně pochopil. Došlo mu, že nemůže opustit svou matku, svou smečku... věděl, že se otiskne a mně by tím pak ubližoval. Byla jsem si jistá, že mi to nechce ztěžovat.
"Půjdeš mě doprovodit?" zeptala jsem se tiše, aniž bych se na něj podívala.
Neřekl nic, ale po chvilce jsem slyšela, jak vstává z postele. Pohyb za mnou byl tichý, ale jistý. Cítila jsem jeho pohlazení na svých ramenou a bezděčně se otočila.
Podíval se mi do očí s odevzdaným výrazem. Věděl, že tohle je opravdu naposled, co se na nějakou dobu vidíme. Pohladil mě po tváři a přejel až k boku. Pak se ke mně pomaličku nahnul a jemně přitiskl svoje rty na ty moje. Líbal mě jen chvilku, než se odtáhl a objal mě.
"Myslím, že líp jsme se rozloučit nemohli," zašeptala jsem mu do ramene. "Děkuju."
jasně, ráda spřátelím :) máš super blog, už si tě přidávám :)