Objevily se první dvě stills z filmu New moon.
Jako první je to fotka Laurenta a Belly na Edwardově louce.

Laurent udělal nedbalý úkrok a rozhlížel se po loučce. Neušlo mi, že se tím krokem přenesl blíž ke mně. Hlas v mé hlavě odpověděl tichým zavrčením.
"Tak co je nového v Denali? Carlisle říkal, že bydlíte s Tanyou?" Hlas mi přeskakoval moc vysoko.
Po té otázce se zastavil. "Mám Tanyu moc rád," prohlásil. "A její sestru Irinu ještě víc… nikdy předtím jsem nezůstal na jednom místě tak dlouho, a tak jsem si užíval výhody a novost takové situace. Ale ta omezení se těžko dodržují… Udivuje mě, že je dokážou zachovávat tak dlouho." Spiklenecky se na mě usmál. "Já občas podvádím."
Nemohla jsem polknout. Nohy mi začínaly couvat, ale ztuhla jsem, když jeho rudé oči střelily dolů, aby zachytily ten pohyb.
"Och," řekla jsem slabým hlasem. "Jasper s tím má také problémy."
"Nehýbej se," zašeptal hlas. Snažila jsem se udělat, co říkal. Bylo to těžké; instinkt vzít nohy na ramena byl téměř neovladatelný.
"Vážně?" Zdálo se, že to Laurenta zaujalo. "Tak proto odjeli?"
"Ne," odpověděla jsem upřímně. "Jasper je doma opatrnější."
"Tak co je nového v Denali? Carlisle říkal, že bydlíte s Tanyou?" Hlas mi přeskakoval moc vysoko.
Po té otázce se zastavil. "Mám Tanyu moc rád," prohlásil. "A její sestru Irinu ještě víc… nikdy předtím jsem nezůstal na jednom místě tak dlouho, a tak jsem si užíval výhody a novost takové situace. Ale ta omezení se těžko dodržují… Udivuje mě, že je dokážou zachovávat tak dlouho." Spiklenecky se na mě usmál. "Já občas podvádím."
Nemohla jsem polknout. Nohy mi začínaly couvat, ale ztuhla jsem, když jeho rudé oči střelily dolů, aby zachytily ten pohyb.
"Och," řekla jsem slabým hlasem. "Jasper s tím má také problémy."
"Nehýbej se," zašeptal hlas. Snažila jsem se udělat, co říkal. Bylo to těžké; instinkt vzít nohy na ramena byl téměř neovladatelný.
"Vážně?" Zdálo se, že to Laurenta zaujalo. "Tak proto odjeli?"
"Ne," odpověděla jsem upřímně. "Jasper je doma opatrnější."
"Ano," souhlasil Laurent. "To já jsem taky."
Krok vpřed, který teď učinil, byl naprosto vědomý.
"Našla vás vůbec Victoria?" zeptala jsem se bez dechu, jak jsem ho zoufale chtěla přivést na jiné myšlenky. Byla to první otázka, která mi v hlavě naskočila, a které jsem litovala okamžitě, jak jsem ji vyslovila. Victoria - která pomáhala Jamesovi mě ulovit, a pak zmizela - nebyla ta, na kterou bych chtěla myslet zrovna v tuhle chvíli.
Ale ta otázka ho opravdu zastavila.
"Ano," odpověděl a zaváhal, než udělal další krok. "Vlastně jsem sem přišel, abych jí prokázal službu…" Zašklebil se. "Tohle ji zrovna nepotěší."
"A co?" zeptala jsem se dychtivě a vyzývala ho tak k pokračování. Zíral někam mezi stromy, daleko ode mě. Využila jsem jeho nesoustředěnosti a kradmo jsem o krok ustoupila.
Podíval se zpátky na mě a usmál se - v tu chvíli vypadal jako černovlasý anděl.
"Když tě zabiju," odpověděl se svůdným zapředením.
Zapotácela jsem se o další krok vzad. Zuřivé vrčení v mé hlavě bylo tak hlasité, že jsem Laurenta skoro neslyšela.
"Chtěla si to nechat pro sebe," pokračoval vesele. "Ona je na tebe tak nějak… rozzlobená, Bello."
"Na mě?" vypískla jsem.
Zavrtěl hlavou a uchechtl se. "Já vím, mně to taky připadá trochu starosvětské. Ale James byl její druh, a tvůj Edward jí ho zabil."
I teď, na pokraji smrti, jeho jméno rvalo moje nezhojené rány jako zubaté ostří.
Laurent si mojí reakce nevšiml. "Myslela si, že je víc namístě zabít tebe než Edwarda - spravedlivě oko za oko, druh za druha. Požádala mě, abych jí takříkajíc připravil pozice. Nenapadlo mě, že bude tak snadné se k tobě dostat. Takže její plán byl možná chybný - zjevně by to nebyla odplata, kterou si představovala, protože tys pro něj nemohla moc znamenat, když tě tu nechal bez ochrany."
Další rána, další trhlina do hrudi.
Laurentovo těžiště se zase posunulo a já jsem klopýtla o další krok zpátky.
Zamračil se. "Stejně si myslím, že se bude zlobit."
"Tak co kdybychom na ni počkali?" vypravila jsem ze sebe přidušeně.
Na rtech mu zahrál zlomyslný úsměv. "No, zastihla jsi mě ve špatnou dobu, Bello. Nepřišel jsem na tohle místo, že by mě sem Victoria poslala - byl jsem na lovu. Mám pořádnou žízeň, a ty voníš tak… prostě se mi sbíhají sliny."
Díval se na mě s takovým uspokojením, jako kdyby to myslel jako kompliment.
"Pohroz mu," přikázal krásný hlas poznamenaný hrůzou.
"On se dozví, že jste to byl vy," zašeptala jsem poslušně. "Tohle vám neprojde."
"A proč ne?" Laurentův úsměv se rozšířil. Rozhlédl se po malé mýtině. "Pach se smyje s příštím deštěm. Tvoje tělo nikdo nenajde - budeš prostě nezvěstná, jako mnoho, mnoho dalších lidí. Není žádný důvod, aby Edward myslel na mě, jestli se vůbec bude obtěžovat zjistit, kdo to udělal. Tohle není nic osobního, to tě mohu ujistit, Bello. Jenom žízeň."
"Pros," zaprosila moje halucinace.
"Prosím," ztěžka jsem oddechovala.
Laurent zavrtěl hlavou, v obličeji laskavý výraz. "Podívej se na to takhle, Bello. Máš velké štěstí, že jsem tě našel já."
"Vážně?" ušklíbla jsem se a couvla o další krok zpátky.
Laurent šel za mnou, pružný a půvabný.
"Ano," ujistil mě. "Budu velmi rychlý. Vůbec nic neucítíš, to ti slibuju. Och, pro Victorii si pak vymyslím nějakou povídačku, přirozeně, abych si ji usmířil. Ale kdybys věděla, co si pro tebe chystala, Bello…" Pomalým pohybem zavrtěl hlavou, jako by chtěl dát najevo znechucení. "Přísahám, že mi za tohle budeš děkovat."
Zírala jsem na něj v hrůze.
Začenichal do vánku, který mi svál pramínky vlasů směrem k němu. "Sbíhají se mi sliny," zopakoval a zhluboka se nadechl.
Napjala jsem se ke skoku, moje oči se podívaly úkosem, jak jsem se přikrčila, a zvuk Edwardova zuřivého řevu mi vzdáleně zvučel v hlavě. Jeho jméno prorazilo všemi zdmi, které jsem si zbudovala, abych ho ovládla. Edwarde, Edwarde, Edwarde. Čekala mě smrt. Nemělo by vadit, jestli na něj teď pomyslím. Edwarde, miluju tě.
Krok vpřed, který teď učinil, byl naprosto vědomý.
"Našla vás vůbec Victoria?" zeptala jsem se bez dechu, jak jsem ho zoufale chtěla přivést na jiné myšlenky. Byla to první otázka, která mi v hlavě naskočila, a které jsem litovala okamžitě, jak jsem ji vyslovila. Victoria - která pomáhala Jamesovi mě ulovit, a pak zmizela - nebyla ta, na kterou bych chtěla myslet zrovna v tuhle chvíli.
Ale ta otázka ho opravdu zastavila.
"Ano," odpověděl a zaváhal, než udělal další krok. "Vlastně jsem sem přišel, abych jí prokázal službu…" Zašklebil se. "Tohle ji zrovna nepotěší."
"A co?" zeptala jsem se dychtivě a vyzývala ho tak k pokračování. Zíral někam mezi stromy, daleko ode mě. Využila jsem jeho nesoustředěnosti a kradmo jsem o krok ustoupila.
Podíval se zpátky na mě a usmál se - v tu chvíli vypadal jako černovlasý anděl.
"Když tě zabiju," odpověděl se svůdným zapředením.
Zapotácela jsem se o další krok vzad. Zuřivé vrčení v mé hlavě bylo tak hlasité, že jsem Laurenta skoro neslyšela.
"Chtěla si to nechat pro sebe," pokračoval vesele. "Ona je na tebe tak nějak… rozzlobená, Bello."
"Na mě?" vypískla jsem.
Zavrtěl hlavou a uchechtl se. "Já vím, mně to taky připadá trochu starosvětské. Ale James byl její druh, a tvůj Edward jí ho zabil."
I teď, na pokraji smrti, jeho jméno rvalo moje nezhojené rány jako zubaté ostří.
Laurent si mojí reakce nevšiml. "Myslela si, že je víc namístě zabít tebe než Edwarda - spravedlivě oko za oko, druh za druha. Požádala mě, abych jí takříkajíc připravil pozice. Nenapadlo mě, že bude tak snadné se k tobě dostat. Takže její plán byl možná chybný - zjevně by to nebyla odplata, kterou si představovala, protože tys pro něj nemohla moc znamenat, když tě tu nechal bez ochrany."
Další rána, další trhlina do hrudi.
Laurentovo těžiště se zase posunulo a já jsem klopýtla o další krok zpátky.
Zamračil se. "Stejně si myslím, že se bude zlobit."
"Tak co kdybychom na ni počkali?" vypravila jsem ze sebe přidušeně.
Na rtech mu zahrál zlomyslný úsměv. "No, zastihla jsi mě ve špatnou dobu, Bello. Nepřišel jsem na tohle místo, že by mě sem Victoria poslala - byl jsem na lovu. Mám pořádnou žízeň, a ty voníš tak… prostě se mi sbíhají sliny."
Díval se na mě s takovým uspokojením, jako kdyby to myslel jako kompliment.
"Pohroz mu," přikázal krásný hlas poznamenaný hrůzou.
"On se dozví, že jste to byl vy," zašeptala jsem poslušně. "Tohle vám neprojde."
"A proč ne?" Laurentův úsměv se rozšířil. Rozhlédl se po malé mýtině. "Pach se smyje s příštím deštěm. Tvoje tělo nikdo nenajde - budeš prostě nezvěstná, jako mnoho, mnoho dalších lidí. Není žádný důvod, aby Edward myslel na mě, jestli se vůbec bude obtěžovat zjistit, kdo to udělal. Tohle není nic osobního, to tě mohu ujistit, Bello. Jenom žízeň."
"Pros," zaprosila moje halucinace.
"Prosím," ztěžka jsem oddechovala.
Laurent zavrtěl hlavou, v obličeji laskavý výraz. "Podívej se na to takhle, Bello. Máš velké štěstí, že jsem tě našel já."
"Vážně?" ušklíbla jsem se a couvla o další krok zpátky.
Laurent šel za mnou, pružný a půvabný.
"Ano," ujistil mě. "Budu velmi rychlý. Vůbec nic neucítíš, to ti slibuju. Och, pro Victorii si pak vymyslím nějakou povídačku, přirozeně, abych si ji usmířil. Ale kdybys věděla, co si pro tebe chystala, Bello…" Pomalým pohybem zavrtěl hlavou, jako by chtěl dát najevo znechucení. "Přísahám, že mi za tohle budeš děkovat."
Zírala jsem na něj v hrůze.
Začenichal do vánku, který mi svál pramínky vlasů směrem k němu. "Sbíhají se mi sliny," zopakoval a zhluboka se nadechl.
Napjala jsem se ke skoku, moje oči se podívaly úkosem, jak jsem se přikrčila, a zvuk Edwardova zuřivého řevu mi vzdáleně zvučel v hlavě. Jeho jméno prorazilo všemi zdmi, které jsem si zbudovala, abych ho ovládla. Edwarde, Edwarde, Edwarde. Čekala mě smrt. Nemělo by vadit, jestli na něj teď pomyslím. Edwarde, miluju tě.









Bellu som si tam predstavovala inak...:))