Ashley trávila sobotní odpoledne se svou rodinou a psem.
Je sice už středa, ale ty fotky jsem našla až teď,
takže se omlouvám... Ashley tam měla zajímavý ohoz.
Také mě znovu zaujaly ty její zkrácené vlasy,
myslím, že i když jejích dlouhých vlasů byla škoda, tak že tenhle sestřih
jí vážně sluší.
Také se diskutuje o jejím vztahu k Adrianu Grenierovi.
Ash to ale prozatím vyvrací.
"Setkala jsem se s ním jen jednou - v Santa Barbara. Ale je velmi chytrý. Vlastně jsme spolu mluvili o životním prostředí. Je to velký zastánce přírody. Myslím, že je velmi roztomilý. Nicméně od té doby jsem ho neviděla."
Další kapitolka trvala trochu dýl, ale už jsou uzavřené známky, tak jsem se k psaní konečně dostala... trvalo to, já vím. :( Už jsem začínala mít psací absťák, ale prostě jsem to nestihla.
No... tak si můžete přečíst o zádrhelu v Embryho životě, který se dotýká i Jaka a Leah.
Info: Děj se odehrává po ukončení knih T, NM, E a BD a vše platí, kromě toho, že Embry s Quilem jsou stále členy Samovy smečky.
NEKOPÍROVAT!!!!!!
Tak přeju pěkné počtení... :) Je delší než obvykle, na tom se dá poznat ten můj absťák, že jsem toho napsala víc než jindy... :D
On pořád někde hraje, jenže já to nikdy nezjistim včas a pak už to sem nestihnu hodit... tak tenhle týden se to sem všechno pokusím dát, všechny akce, kde za poslední dobu s kapelou vystupoval...
Tahle měla název Danger danger a je ze 13. června.
Koncert byl podle slov fanoušků mimořádný, a byla skvělá zábava...
"Musím odejít," zašeptala jsem. "Musím jít hned, dokud je tma a dokud všichni spí."
"Takže vážně odcházíš?" zamumlal smutně a odvrátil hlavu.
"Víš stejně dobře jako já, že to musím udělat. A sama," dodala jsem pro jistotu. Drásalo mi to srdce, ale věděla jsem, že dělám správně. Díky té noci jsem si uvědomila, co musím udělat. Včerejší rozchod byl definitivní, tohle bylo opravdu jenom pozdní rozloučení.
V očích se mu zračila bolest, ale viděla jsem na něm, že konečně pochopil. Došlo mu, že nemůže opustit svou matku, svou smečku... věděl, že se otiskne a mně by tím pak ubližoval. Byla jsem si jistá, že mi to nechce ztěžovat.
"Půjdeš mě doprovodit?" zeptala jsem se tiše, aniž bych se na něj podívala.
Neřekl nic, ale po chvilce jsem slyšela, jak vstává z postele. Pohyb za mnou byl tichý, ale jistý. Cítila jsem jeho pohlazení na svých ramenou a bezděčně se otočila.
Podíval se mi do očí s odevzdaným výrazem. Věděl, že tohle je opravdu naposled, co se na nějakou dobu vidíme. Pohladil mě po tváři a přejel až k boku. Pak se ke mně pomaličku nahnul a jemně přitiskl svoje rty na ty moje. Líbal mě jen chvilku, než se odtáhl a objal mě.
"Myslím, že líp jsme se rozloučit nemohli," zašeptala jsem mu do ramene. "Děkuju."