______________________________________________________________________
FOTKY KOPÍRUJTE S IKONKOU BLOGU, TEXTY NEKOPÍRUJTE VŮBEC!!!

Aktuálně: Downloads The Vampire Diaries: 1. série + 2. série

Čtěte povídku na pokračování WereWolfWoman, která volně navazuje na BD!!!
V nové 43. kapitole čtěte, jak si Leah a Embry užijí první společné
chvilky po několika měsících. :)
Přečtěte si také povídky, vyprávěné:
______________________________________________________________

Without future

31. října 2009 v 16:28 | elle |  ••• POVÍDKY
Dávala jsem si pauzu mezi učením a napsala
krátkou jednorázovku, která se odehrává během Breaking
dawn, někde zhruba tam, kde Bella ještě nepije krev.
Je to jen alternativa, jak to mohlo být... Psané je to z pohledu
Jaspera Hala, tak přeju hezké čtení. :)
Jinak pochopitelně nekopírovat jinam!!!!!!


"Smlouva zůstane neporušená. Je to ta poslední věc, co pro ni můžu udělat, dokud ještě žije!" prskl Jacob po Edwardovi znechuceně a rozzlobeně.
"Bude žít dál, i když pro tebe nejspíš ne. Ale je to jediná šance, jak uspět. Dobře víš, že jako křehký člověk nemá dost síly. Ona s tím už počítá, měl by ses s tím smířit. Nelíbí se mi to jako tobě, chtěl jsem jí v tom zabránit, ale ona je tak tvrdohlavá. A Rosalie ji ochraňuje..." ztratil se Edward v myšlenkách. "Nemůžu teď vůbec nic dělat!"
Edward je bezmocný a ztracený ve své vlastní hlavě?
Jak neobvyklé.
Jak znepokojující.
Jak alarmující!
Přelétl jsem oba trpící muže pohledem a rozhostil kolem sebe nejklidnější atmosféru, na jakou jsem se v tu chvíli zmohl. Moje hlava třeštila, jak jsem vnímal Alicinu bolest, se kterou jsem byl těsně spjat. Byla uvnitř jejích myšlenek kdykoli se podívala na Bellu nebo Edwarda, ale i přímo v její hlavě pokaždé, co se dostala k Belle příliš blízko. Vycítil jsem to ne svým darem, ale díky poutu, které mě a Alici spojovalo. Stejně jako ona jsem doufal, že Bella to přežije a zároveň že to, co má v sobě, zemře, protože to je přesně to, co tu teď zabíjí všechny kolem.
Nenáviděl jsem tu věc... ten plod, protože rozvracel mou rodinu a nutil trpět lidi, které miluju. Kdysi jsem žil naprosto odlišně, zabíjení bylo na denním pořádku. Ale teď jsem žil jinak a rodina byla v tomhle mém novém mírumilovném životě moje všechno. A ta nechutná věc ji ničila.
Přes své vnitřní pocity, které byly ukryty tak hluboko, že je nedokázal zachytit ani náš čtenář myslí, jsem ale Bellu nedokázal opravdu nenávidět za to, že si ten plod vůbec chtěla nechat. Cítil jsem totiž její psychický boj a věděl jsem, že na jejím místě bych zřejmě udělal to samé. Taky bylo nemožné nenávidět někoho, koho zbožňuje nejdůležitější osoba v mém jinak kamenném životě.
A tak jsem Bellu na dálku chránil. Nemohl jsem se k ní moc přibližovat, protože na mě působila úplně stejně jako na Alici; další důkaz našeho duševního pouta. Kromě duševní kolektivní bolesti hlavy mi svým trpěním způsobovala moje vlastní muka. Edward, který se od ní málokdy vzdaloval, je ještě připepřoval. Bella mi tedy působila tak neskutečnou bolest jak fyzickou, tak duševní, že jsem většinu času trávil s Alicí někde mimo Bellin dosah. Ne že by to tak moc pomohlo. Ale bolest se pak dala zvládnout. Když jsem si vzpomněl na nekonečné kousání od novorozených upírů, dalo se tohle považovat za recidivu. Doufal jsem tedy v jediné - že to brzy skončí.
Přes momentální sdílenou psychickou bolest jsem se snažil mezi Edwarda a Jacoba nastolit atmosféru míru a klidu, ale šokovaně jsem zjistil, že to nedokážu.
Nevěděl jsem, jesli jsou oba na takové úrovni utrpení, že to na ně neúčinkuje, což se mi ale zdálo nepravděpodobné, nebo - a na to bych sázel - jsem byl já tak mimo, že jsem to prostě nedokázal.
Uteklo mi bolestné zasyčení, po němž se na mě Jacob otočil. Jeho povrchní úšklebek ale skrýval neuvěřitelně hlubokou bolest, možná spíš trýznění, které jsem na sobě moc dobře cítil. Mohl oklamat ostatní, v myšlenkách pokrytých ironií snad i Edwarda, ale mně podvést nelze.
Nemohl jsem jeho emoce momentálně ovlivňovat, ačkoli jsem je stále cítil - snažil jsem se neuvažovat nad tím, jestli je to tak lepší nebo horší, jenom jsem chtěl, aby už se moje vnitřní rovnováha navrátila. Znamenalo by to totiž, že ostatní jsou v pořádku.
Stejně tak Edward na mě působil tak, že nebýt mé naučené vrchní, pečlivě trénované a udržované obranné bubliny, kterou jsem se v nejnutnějších případech pokrýval, už bych nejspíš nezvládl nic a moje vědomá podstata by se v mém těle někam ztratila. Zešílel bych.
Se stále se zvyšující hladinou bolesti u Jacoba jsem si uvědomil, že ten vlk miluje Bellu stejně jako můj bratr.
V tu chvíli se na mě Edward prudce otočil, pár minut mě propaloval neidentifikovatelným pohledem - jeho emoce také nic dalšího nemohly prozradit, byly zakryté závojem utrpení, který dokázal propustit jen jeho nekonečnou lásku k ženě, která možná právě pomalu umírala uvnitř domu - než stočil pohled na Jacoba a díval se na něj úplně stejně, řekl bych možná zamyšleně.
"Děkuju ti," zašeptal po chvíli. "Doufám, že dodržíš slovo."
Jacob neodpověděl, nevěděl, za co mu Edward doopravdy děkuje, ačkoli mu došlo, že ne za zachování smlouvy mezi Quileuty a Culleny. Na to byl Edwardův výraz příliš nečitelný.
Jacob se bez dalšího slova rozběhl k lesu, načež jsem cítil ten zvláštní přechod mezi jeho lidskou a vlčí podstatou. V okamžiku, kdy se proměnil ve vlka, moje bolest trochu polevila, už nebyla tak intenzivní. Přesto jsem svou ochrannou vrstvu nechával působit. Jeho bolest byla stále příliš silná na to, abych ji v kombinaci se svou vlastní dokázal zvládnout.
Sledoval jsem Edwarda, jak se za ním zmučeně dívá, když jsem ucítil výbuch v hlavě, který mohl směle konkurovat přeměně na nesmrtelné tělo, po čemž moje těžce udržovaná bublina praskla a na mě plně dolehlo Edwardovo a Jacobovo utrpení i Alicina nezvladatelná bolest, která se promíchala s mou vlastní. Moje ruce vylétly ke spánkům, ale než jsem si stihl uvědomit, co se děje, Edward už byl zpátky v domě.
V milisekundě mi došlo, že to, co výbuch způsobilo, byla Alice. V další milisekundě jsem byl už u ní. Chytil jsem ji pevně za ruce, zatímco ona pevně zavírala oči a snažila se vypudit z hlavy nevizi, která nás oba nesnesitelně mučila, jíž podobná tenhle druh bolesti už jednou způsobila; tehdy, když si Bella uvědomila, že chce, aby ta věc uvnitř ní přežila.
Bylo to o to horší, že jsme oba věděli, že trpí i ten druhý.
"Alice, snaž se prosím tě, nebo tě to zničí," procedil jsem namáhavě skrz bolestí zaťaté zuby.
Alice mi pevně svírala dlaně, chvíli zatínala a povolovala čelist, než se jí povedlo vydechnout dvě slova. "Bella umře."
Vzápětí po tom se rozeštkala, byla tak zničená, jako snad ještě nikdy. Vzlyky bez slz značily, že upíři by neměli být tolik smutní, zmučení, oslabení... A proto její záchvat hrůzy působil ještě daleko hůř.
"Musím dolů," zasyčela pak, nedbaje na svou vlastní bolest. "Jazzi, zůstaň tady, ničí tě to. Ale já u ní musím být. Možná se dá ještě něco dělat."
Obdařil jsem ji nevěřícným pohledem.
"Věděla jsem, že půjdeš se mnou," zašeptala tiše, ale zmučeně.
"Nedá se nic dělat, tohle zvládneme," zamumlal jsem a snažil se potlačit výkřiky, které se mi draly do hrdla. "Ale jak to víš tak jistě?"
"Vidím dál, protože se nedívám na budoucnost Belly, ale Edwardovu," vysvětlovala rychle a tiskla si pěstičky ke spánkům a zavřela bolestně oči. "Jeho budoucnost zmizela!"
Sledoval jsem hrůzu v jejích očích. Všichni jsme věděli, co Jacob Edwardovi slíbil, a za co Jacobovi náš bratr před pár okamžiky dopředu děkoval, když si uvědomil, že je schopen svoje slovo dodržet. Jediná věc, co mě překvapila, že s Jacobových myšlenek to nezjistil daleko dřív. Sarkasmus musel být v jeho hlavě na prvním místě. Zřejmě jeho obrana. Jinak jsem si to nedokázal vysvětlit.
"Až Bella umře, Jacob Edwarda zabije."
Moje tiché konstatování mě úplně rozhodilo, nedokázal jsem víc Alici zdržet. Okamžitě byla dole, já jsem ji o dlouhou vteřinu déle následoval.
Těžce jsem si uvědomoval, že pokud zemře Bella i Edward, bude to pro nás tak strašná rána, že možná nezvládneme žít dál spolu s ostatními. Pro mě bude ten okamžik ještě mnohem horší, protože si budu muset prožít jejich utrpení taky. Ne, že bych toho litoval, tahle bolest byla oprávněná a já jsem byl rád, že vím, jak se ostatní cítí a co zažívají, přestože mě to něco stálo. Tušil jsem, že žal, který v sobě od té chvíle bude nosit Alice, která si byla s oběma daleko bližší, bude od té chvíle i žal můj vlastní, kterého se už nikdy nezbavím. Naše pouto bylo trvalé a neměnné.
Dorazil jsem do obývacího pokoje a s ohledem na poslední dny spatřil téměř idylu. Bella tiše spala na pohovce se svým manželem, sedícím jí u nohou, za pohovkou stála jako socha Rosalie, která nic nechápala, a Alice se na dvojici na gauči dívala užaslým pohledem, který na chvíli dokázal překrýt tu neustávající bolest.
Téměř idylu. Při bližším zkoumání měl Edward zničený a bezmocný výraz. Cítil jsem, jak na mě jeho bezmoc působí a bezúspěšně jsem se pokusil obnovit svůj ochranný štít. Taky jsem znovu pocítil Alicino utrpení a Rosaliinu zmatenost vystřídal nesouhlas.
Edward Aliciným vizím bezvýhradně důvěřoval a vidět sám sebe v nevidoucnu pro něj muselo být jistě dostačující pro to, aby si uvědomil, jak Bella skončí. Že Jacobovi lhal, když tvrdil, že bude v pořádku... ale jako upírka. Ani tahle budoucnost jí nebyla souzena.
Ale jak je to možné? Nechápal jsem, co se v tom okamžiku dělo.
"Alice," začal jsem tak tiše, že Bella by se nikdy nemohla vzbudit. Vlastně by nás nejspíš neslyšela, ani kdyby byla vzhůru. "Jak je možné, že vidíš důsledky, když ještě nebylo učiněno rozhodnutí?"
Její vize pracovaly na principu rozhodování jednotlivých účastníků té které budoucnosti a teď tu nebyl žádný spouštěč. Bella klidně spala.
Alice zírala na spící sestru a třela si spánky. Uvědomil jsem si, že mám ruce zaťaté v pěst a snažil jsem se je trochu uvolnit. Nešlo to. Zatínal jsem zuby i pěsti, abych vůbec dokázal myslet rozumně bez clony věčné bolesti, do které jsem byl už několik dnů zahalen.
"Měla by ses od ní držet dál," poradil jsem jí ale něžně přes to všechno. Trpěla, ale nestarala se o to. Jen nechápala. Cítil jsem to.
"Ne, Jazzi," zavrtěla rychle hlavou a vzala mě za ruku, kterou pevně stiskla. "Tohle přece zvládneme, že?"
Smutný úsměv se jí na tváři jen mihl, ale mně stačil. Povzbudil mě a podržel tak, že jsem byl schopen svou bolest ovládnout a oba jsme se mohli trochu uvolnit. Odsunout to do pozadí zájmů. Bylo to možné - ale jen proto, že jste byli dva. Také jsem mihl úsměvem a pak se soustředil na uvolnění atmosféry kolem Edwarda. Mohlo by se mu hodit trochu klidnějšího klimatu...
"Myslím, že vím, jak je to možné," promluvila Alice po pár vteřinách. "Bellin osud může být takový, jako jsi viděl v mojí vizi, ale není to bezpodmínečně nutné."
"Jak to myslíš?" zasyčel Edward, na kterého teď moje schopnosti vůbec neúčinkovaly, aniž by spustil oči z Belly. Alice své myšlenky ještě sama nechápala. Ne úplně, protože jinak by si odpověď přečetl přímo v nich. Musely být hodně zmatené.
"Ji nemůžu vidět, to víš stejně dobře jako já. Je příliš spjatá s tím... plodem. Tebe jsem vždy viděla naprosto jasně, protože nejen že tvoje mysl je dost podobná té mojí, ale také proto, že jsi můj bratr. Jsem na tebe vyladěná. Sledovala jsem budoucnosti více osob, které jsou samostatnou jednotkou. Stejně jako v budoucnosti vidím dokonale propletené vize mě a Jaspera," zastavila se na moment a bylo vidět, že je to jediná věc v poslední době, která jí pořád ještě dokáže rozveselit, "vídávala jsem po... určitém okamžiku tebe a Bellu taky většinou u sebe. Na tvou budoucnost jsem se teď dívala poprvé od svatby a zřejmě jste spjati víc, než se zdálo. Její život je naplno podřízen tomu plodu, protože je tak nevyzpytatelný... a já ho nevidím. Nevidím tedy ani jeho, ani Bellu, ale už ani tebe."
"Chceš tím říct..." zašeptal Edward a konečně zvedl oči od Belly a zadíval se upřeně na Alici.
"Že pokud zemře ona, zemřeš i ty, ale pokud bude žít, bude to s tebou stejné. Alespoň v tomhle ohledu."
"Neznamená to tedy, že musí Bella nevyhnutelně umřít?" ujišťoval jsem se a trochu pomohl Alici se uklidnit, přestože jsem věděl, že to nemá ráda.
"Podle mého názoru znamenala ta vize něco absolutně odlišného. Jen mě ze začátku vyděsila, to je celé," přikývla Alice a znovu si přitiskla prsty ke spánkům.
"Děkuji, Alice," zašeptal Edward a znovu se obrátil k Belle. Rosalie neřekla celou dobu ani jediné slovo. Ani se jí nezměnily emoce. Byla pořád chladná, z jejích pocitů jsem zachytil jen nesouhlas.
"Jazzi, musím se dostat pryč..." zanaříkala Alice tiše.
Bez otálení jsem ji popadl do náruče a vyběhl z ní z domu nejvyšší rychlostí, kterou jsem v tu chvíli dokázal vyvinout. Alice se ke mně schoulila a cítil jsem, jak se snaží, aby se naše bolesti vzájemně utlumily, abychom si vzájemně pomohli.
Po pár stech metrech jsem začínal cítit, jak odchází nejprve její a potom i moje vlastní. Bylo to příjemné, i když jsem si připadal zrádně. Byl jsem ale rád, že se toho příšerného utrpení Alice zbavila.
Běžel jsem jen pár kilometrů a někde uprostřed lesa jsem zastavil a pomalu Alici přendal na trávu. Přisedl jsem si, zadíval jsem se mezi šelestící stromy a nechal ji, aby se vzpamatovala sama - veškeré své tišící emoce jsem pomalu stáhl, aby si toho nevšimla.
"Jak tohle šílenství dopadne?" promluvila po pár minutách. "Proč nevidím přímo?"
Tyhle otázky trápily nejen jí, ale i mně. Nikdo na ně ale nemohl odpovědět.
Povzbudivě jsem se na ni usmál a pohladil ji po tváři. Vzdychla, projela mi svými prsty moje vlasy a chytila mé ruce do svých malinkých ruček. Pevně jsem je stiskl a oba jsme si užívali tu bezbolestnou chvíli, která nás dost možná zachránila před zešílením.
Mluvit jsme nepotřebovali. Rozuměli jsme si i beze slov.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Renata Renata | E-mail | 30. listopadu 2009 v 12:22 | Reagovat

Líbí se mi tvoje články, myslím že navazují velmi dobře na originální příběhy a že dobře vystihuješ atmosféru a styl knížky. Těším se, že napíšeš další.Jsem zvědavá, co vymyslíš ještě k příběhu Leah.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama