______________________________________________________________________
FOTKY KOPÍRUJTE S IKONKOU BLOGU, TEXTY NEKOPÍRUJTE VŮBEC!!!

Aktuálně: Downloads The Vampire Diaries: 1. série + 2. série

Čtěte povídku na pokračování WereWolfWoman, která volně navazuje na BD!!!
V nové 43. kapitole čtěte, jak si Leah a Embry užijí první společné
chvilky po několika měsících. :)
Přečtěte si také povídky, vyprávěné:
______________________________________________________________

Powerless dying

9. listopadu 2009 v 15:39 | elle |  ••• POVÍDKY
Napsala jsem pokračování povídky Without future,
která je alternativní scéna v Breaking dawn...
tahle se tam taky mohla objevit, tak si to užijte.
NEKOPÍROVAT!!!!! Za komentáře budu moc ráda. :)


Po pár minutách jsem vycítil změnu v Aliciných pocitech. Už v nich nebyla úleva, ale strach. Beze slova jsem se zvedl, ona mě následovala také mlčky, ale s vděčností, která prostupovala celým jejím tělem. Rozběhli jsme se zpátky k domu, cestou jsme přeskočili řeku, kterou jsme křižovali. Cestou tam jsem ji vůbec nezaregistroval. Divné.
"Měla jsi vizi?" zeptal jsem se při běhu.
"Ano, musíme jim pomoct," řekla sklesle. Dokázal jsem vycítit její obavu, i když se snažila ji nepropouštět na povrch, abych ji nezaregistroval.
"Alice," vzdychl jsem vyčítavým tónem. Měla už by se mě přestat snažit chránit. Jsem zvyklý.
Kromě toho jsem chtěl vědět, jak se Alice cítí, i kdyby mě to mělo zabít.
Odtrhla ode mě oči a předstírala, že se soustředí na cestu.
V domě už nebyl úplný klid, slyšel jsem tichý hovor, který vycházel z hlavního pokoje. Rozpoznal jsem hlasy Edwarda a Rosalie.
Alice vlétla do domu a já za ní. Namířila si to přímo ke Carlislovi, který stál tiše stranou a sledoval diskutující dvojici, která stála nad Bellou, která neuvěřitelně trpěla. Podíval jsem se na ni se starostlivým pohledem. Oplatila mi pohled, zatímco ruce si tiskla na vystouplé břicho.
"Promiň mi to," zašeptala sotva srozumitelně. "Omlouvám se, Jaspere."
"Nenamáhej se, lásko," napomenul ji Edward se žhnoucím pohledem, než jsem to stihl udělat já. K ničemu její omluvy nebyly.
"Já ti rozumím, Bello," ujistil jsem ji tiše. Tohle jí totiž uklidňovalo a pomáhalo daleko víc, než když jí někdo vynadal. "Jen se šetři."
"Když myslíš," procedila skrz bolestí zaťaté zuby namáhavě.
Ve své vlastní hlavě jsem znovu pocítil bodavou bolest, která ale pocházela od Alice. Otočil jsem se na ni, ale než jsem stihl cokoli říct, předešla mě.
"Teď ne, Jazzi, promiň mi to," zašeptala nešťastně. "Ale máme práci."
Carlisle jí věnoval jeden pohled, než ho stočil na Rosalii. "Takže jsi se rozhodla?"
Rosalie po Alici střelila naštvaným pohledem, ale já jsem vůbec nevěděl o co jde. Jenom jsem cítil, že Edward není daleko od výbuchu vzteku, při kterém by už náš dům nemusel zůstat vcelku.
"Emmette," zamumlal jsem těžce skrz třeštění v mé hlavě.
Nepotřeboval jsem se dívat, kde Emmett stojí, věděl jsem, že musí být někde v domě, a tam mě uslyší. Přilétl rychlostí blesku a postavil se mezi Rosalii a Edwarda.
"Dobře," kývla Rosalie nepatrně hlavou. "Ale jen to."
"To prozatím stačí," přikývl spokojeně Carlisle.
O co tady jde?
Sotva jsem se stihl dívat, jak se Carlisle, Emmett, Alice a Edward rozeběhli po místnosti a začali vše přesouvat. Nábytek, knihy, koberce, obrazy... všechno zmizelo. Pak všichni odběhli, zatímco Rosalie zvedla Bellu do náruče. Stačil mi její jediný pohled, abych přiskočil blíž, popadl pohovku, na které Bella ještě před chvilkou ležela, a odnesl ji taky pryč.
Pak jsem jen viděl, jak ostatní naběhli zase do hlavního pokoje, kam nanosili všechno lékařské vybavení, které Carlisle v domě měl připravené pro různé případy.
Během pár minut se pokoj změnil z obývacího na nemocniční. Rosalie pak opatrně položila Bellu na jediné lůžko, které stálo úplně uprostřed.
"Je to vážně nutné?" postěžovala si Bella Carlislovi ochraptěle.
"Bello, tohle nám pomůže tě ochránit," argumentoval Edward, než stihl promluvit Carlisle. "Vás oba."
Poslední slova dodal krajně neochotně, ale v mé hlavě si musel přečíst, že pokud zahraje na city toho plodu, má rozhodně větší šanci, než co se týče péče o ni.
Nebo mu to prostě došlo. Koneckonců ji znal dost dobře a věděl, čeho je schopná.
Bella se zamyslela, ale než stihla promluvit, pekelně jsem sebou škubl, stejně jako Alice. Bella nás o vteřinu později následovala. Edward se k ní sehnul, ale nestihl nic říct.
"Jsem v pořádku," zaskuhrala a pak chabě zalhala: "Jen jsem se lekla Alice, to je všechno."
Myslí si, že nevycítím lež, když jí při tom tluče srdce víc než obvykle při pomyšlení, že přiznání bolesti by ublížilo nám všem? Kromě toho na ní bylo lhaní naprosto jasně patrné, nepotřeboval jsem na to svůj talent. Pokud lhal někdo zkušený, většinou jsem to nepoznal, ale když u toho někomu skákaly emoce nahoru a dolů, nebylo to těžké odhalit.
"Bello," zamumlal jsem vyčítavě.
"Dobře, dobře, tak fajn," souhlasila rychle, než jsem stihl říct víc. Její pocity vyjadřovaly kromě strachu a bolesti jen jediné. Vinu.
"Nesmíš se obviňovat, lásko," zašeptal Edward, než se mohla začít znovu omlouvat.
Střelila po něm smutným pohledem, který ovšem zakrývala, jak mohla. Chabě zvedla ruku a pokusila se ho pohladit po tváři, ale tak daleko ruku dostat nedokázala. V půlce vzdálenosti jí klesla zpátky k boku. Věděla, že ubližuje sobě i jemu, ale nemohla jinak. Svoje dítě milovala. Neměla na výběr.
Edward si vzdychl v odpovědi na moje myšlenky, pak zvedl ruku a pohladit Bellinu bledou tvář. Bella zavřela oči, ale dlouho její radost z jeho doteku netrvala, protože plod ji znovu kopl. Zkroutila se v bolesti a prudce vydechla. Přitom sevřela ruce do pěstí.
Alice bezděčně couvala se zavřenýma očima, ale já jsem ji zachytil. Tohle by Belle rozhodně nepomohlo. Navzdory všemu jsem se pokusil kolem Edwarda, který vypadal, že za chvíli vzplane, vytvořit klidnější atmosféru.
Že jsem byl neúspěšný jsem poznal o dvě vteřiny později, když na mě Edward zasyčel tak, že to nemohla Bella v žádném případě slyšet, ani ho vidět, protože pevně tiskla oční víčka k sobě, jak se snažila překonat bolest. "Nesnaž se, Jaspere!"
Nechtěl jsem ho ještě víc rozčilovat, na to si bohatě vystačila sama Rosalie, a tak jsem marných pokusů nechal. Carlisle se na Edwarda podíval se zmučeným výrazem a zmizel v patře. V okamžiku byl zpátky a v ruce nesl umělou výživu v sáčku, ze kterého ústila hadička, na jejímž konci byla jehla.
Jakmile ji Bella uviděla, propukl jí v hlavě záchvat strachu, který na mě zapůsobil jako atomová energie na Hirošimu v roce čtyřicet pět. Nepříjemné...
Rozhostil jsem kolem ní poklidnou atmosféru - tedy pokusil jsem se. Bezmocně jsem sledoval, jak se její strach každou vteřinou stupňuje, jak Carlisle při pohledu na ni váhá.
"Zavři oči a zhluboka dýchej, Bello," poradila Alice, která ze mě vycítila její strach.
Dotyčná ji poslechla, účinek ale nebyl moc velký.
"Pospěš si, Carlisle," zamumlal jsem - ani teď to Bella neslyšela.
Carlisle kývl a rychle k ní přiskočil. Přejel svými ledovými prsty po jejím předloktí, aby našel nejlepší místo pro vpich a vmžiku jí do žíly zavedl kanylu, vedoucí k nitrožilní výživě v průhledném sáčku, který zavěsil na pojízdný vozík s tyčí.
Bella si ani nestačila uvědomit, že už je to za ní, protože její strach nepolevoval.
"Tak, Bello, teď si odpočiň," povzbudil ji Carlisle. "Uvidíme, jestli to pomůže."
Těžce kývla, aniž by otevřela oči. Neuplynula ani minuta a začala pravidelně oddychovat. Usnula.
Edward si vzdychl, sklonil hlavu, rukou ji pohladil po bezkrevných rtech a taky zavřel oči.
Vlastní bodavou bolest v hlavě jsem si znovu uvědomil, až když polevila s Belliným nevědomím. Současně jsem ale znovu pocítil Alicino utrpení.
Popadl jsem ji za ruku. "Jdeme."
Bez protestů se podvolila a já ji odtáhl ven z domu, kde už se mezitím setmělo. Vše dostalo fialový odstín, který jsme se Alicí zbožňovali.
"Podívej," zašeptala tichounce.
"Nádhera," přikývl jsem a usmál se, protože její bolest začala ustupovat.
Přes všechno to utrpení a bolest mou i ostatních jsem v celém tomhle šílenství ale dokázal najít aspoň jedno pozitivum. Moje žízeň se stala daleko ovladatelnější. Mohl jsem ji potlačovat jako ostatní, aniž bych trpěl nesnesitelným pokušením, jako to bývalo do Edwardovy svatby. Byla mnohem poddajnější a lépe kontrolovatelná.
Ale i tak už jsem měl za sebou devatenáct dní bez lovu a v posledním dni jsem cítil, že se dostává na úroveň, kterou dřív mívala zhruba po týdnu. Šlehnutí žízně v mém krku ale nebolelo tolik, jak bych čekal. Přesto bylo hodně nepříjemné a při pomyšlení na krev se mi v ústech tvořil jed.
"Jazzi, co zajít na lov?" navrhla Alice naléhavě. "Možná to už nebude tak nebezpečné, Jacob se Sethem a Leah dávají pozor. Mohli bychom vzít s sebou ještě někoho."
Co asi viděla?
"Měl bych jít?" zeptal jsem se opatrně.
"Nebudeš se zbytečně muset dál trápit, vidím, že i tak je to pro tebe dost zlé."
"Stane se něco, když nepůjdu lovit?" položil jsem tedy přímou otázku. "Nejsem si jistý, že je pravá chvíle na uspokojování tužeb. Měli bychom zůstat pohromadě."
Na vteřinu se jí rozostřil pohled, jak se zadívala do mé nejbližší budoucnosti.
"Ne," řekla viditelně potěšeně. "Ale měl bys jít, ostatní taky brzy budou muset. Už to začínám pociťovat i na sobě," dodala pak neochotně.
"Je to už devatenáct dní, Alice, nikdo nečeká, že vydržíš ještě déle," chlácholil jsem ji, ale uklidňování na ni nepoužil. Neměla to ráda.
"Ty se držíš dobře," namítla a já jsem zároveň pocítil další pálivý moment v krku.
Alice se chytila za hrdlo, ale hned ho zase pustila, jako kdyby se styděla. "Já to vydržím, ale ty musíš jít. Musí to být pro tebe daleko horší."
"Zlepšuju se," zašeptal jsem tiše s pohledem zabodnutým do okolního lesa. Nic jsem neslyšel.
Chvíli na mě koukala, ale pak se jí oči rozjasnily. "Kdy? Jak?"
Mlčky jsem ji vzal za ruku, než jsem si rozmyslel, jak podat odpověď.
"Díky Belle," řekl jsem nakonec. "Je to paradoxní. Před několika měsíci jsem ji málem zabil a teď jí vděčím za tohle. Vím, že je sobecké myslet teď na ovládnutí svojí slabosti, ale nemůžu si pomoct. Žiju s tím už tak dlouho, že jsem skoro zapomněl, jaké je to... netrpět."
Celou dobu jsem šeptal, nepodíval jsem se jí do očí. Na to jsem si připadal příliš uboze.
"Snášíš veškerou bolest všech kolem sebe a připadáš si sobecky, že se zbavíš aspoň svojí vlastní?" zeptala se Alice s podtónem, který naznačoval, že jsem se zbláznil. "Jazzi, nesmíš si myslet, že jsi sobec, když nechceš trpět veškerou bolestí světa. Nikdo by to nechtěl, tvůj dar umožňuje, že bolest i radost ostatních cítíš, ale to neznamená, že musíš trpět ještě svou vlastní."
Stoupla si na špičky, aby byla co nejvýš - stejně mi dosahovala jen k bradě - a protože jsem se na ni odmítl podívat, popadla mě rukama a otočila mě tak, aby mi viděla do očí.
"Slyšíš mě? Slib mi, že se tím nebudeš trápit!" naléhala.
"Nemůžu," zašeptal jsem nezřetelně.
Pak jsem se k ní sehl a jemně ji políbil. Ne abych ji umlčel, na to jsem měl jiné způsoby. Ale protože jsem zrovna cítil naléhavou potřebu to udělat. Vychutnával jsem si, že se poprvé od doby, co jsem Alici poznal, moje láska k ní stala o tolik zřetelnější než moje žízeň, i když jsem si připadal jako zrádce nejen daru, který mi byl dán, ale hlavně svojí duše, ve kterou jsem naivně stále věřil.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ♥♥Cute Anýsek♥♥ ♥♥Cute Anýsek♥♥ | Web | 9. listopadu 2009 v 15:44 | Reagovat

Máš luxusní blog:-)!Podívej se pls na muj...

2 ♥katie♥ ♥katie♥ | Web | 9. listopadu 2009 v 15:56 | Reagovat

páni píšeš super povídky ☻

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama