______________________________________________________________________
FOTKY KOPÍRUJTE S IKONKOU BLOGU, TEXTY NEKOPÍRUJTE VŮBEC!!!

Aktuálně: Downloads The Vampire Diaries: 1. série + 2. série

Čtěte povídku na pokračování WereWolfWoman, která volně navazuje na BD!!!
V nové 43. kapitole čtěte, jak si Leah a Embry užijí první společné
chvilky po několika měsících. :)
Přečtěte si také povídky, vyprávěné:
______________________________________________________________

WereWolfWoman - 26. kapitola

28. dubna 2010 v 20:55 | elle |  ••• POVÍDKY
Šestadvacátá kapitolka werewolfwoman... Enjoy! :)
NEKOPÍROVAT!!!!!!!!!!


KANADA
"Haló! Slečno?"
Nejistě jsem zvedla oči, doteď zírající tupě na zem přede mnou, a zašilhala směrem k hlasu, který na mě volal.
Oční víčka mě pekelně pálila horečkou, musela jsem mít alespoň pětačtyřicet stupňů, když uvážím svou normální teplotu. Hlava mě bolela tak, že jsem přemýšlela, jak dlouho ještě vydržím, aniž by se mi rozpadla na kousíčky. Běh mi dával zabrat, ale věděla jsem, že je to jediná možnost. Bez přemýšlení jsem se hrnula vpřed, abych se dostala mezi lidi. Oni mě ale našli první.
Zadívala jsem se mezi stromy, které byly celé prokryté těžkým mokrým sněhem. Stačila jsem si všimnout statného muže v hnědém kabátu se sekerou v ruce, než jsem škobrtla, udělala salto do sněhu, vyrazila si dech a skončila na zádech. Zaostřila jsem na stromy nad sebou, které skláněly větve tak nízko, až hrozilo, že pod tíhou sněhu se zlomí. V dálce jsem vnímala božskou oblohu, jejíž vzhled mě uklidňoval jako nic jiného. Ještě jsem uslyšela jakési čenichání, uplynulo sotva deset vteřin a já jsem konečně ztratila vědomí.


LA PUSH
"Už teď mi leze na nervy," nadával Jake a otočil se ke skříni. Vyndal z ní nějaký papír a podal mi ho. "Sleduj."
Stránka byla celá popsaná jmény. Projížděl jsem seznam, na kterém jsem znal skoro všechny lidi. "Kolik jich je?" ušklíbl jsem se. Paul to opravdu dokázal rozjet.
"Hodně," zašklebil se Jake zpátky. "Nechápu, proč musí zvát i lidi zeshora z rezervace Makkahů. Jako by nestačilo, že tam bude celá La Push. Bude to tu jako v New Yorku. Zmatek, chaos, nervy všude kolem... jako by si to nemohli odpustit a vzít se někde v ústraní. Ještě to potřebujou rozhlašovat."
O Paulově svatbě s Rachel už jsme diskutovali docela dlouho, ale ještě jsme se nedobrali konce. Jediná pointa byla v tom, že jsme si oba pěkně zanadávali a ulevili si od napětí.
"Už se těšim, až to bude za námi. Ještě dva týdny tohohle bordelu a nazdar," ukončil téma Jacob, vzal si ode mě list a zastrčil ho zpátky do skříňky nad televizí.
"To teda jo," souhlasil jsem s pohledem zabodnutým z okna. "A ty s ním aspoň nemusíš sdílet myšlenky. Teď se nezaobírá ničím jiným než líbánkama. Začíná mě to pěkně štvát."
Hlavou mi proběhlo pomyšlení na to, že tam, kam jede Paul s Rachel, jsem mohl být já s Leah, kdyby nebyla tak zatraceně čestná! To mě přinutilo ji milovat ještě víc, než předtím. Povzdychl jsem si a stočil pohled zpátky na Jaka.
"Jak se má?" zašeptal jsem.
Jakův pohled byl bolestný, když odpovídal. Došlo mu, na koho se ptám. Jeho hlas byl ale jistý a to mě uklidnilo. "Má se dobře. Tedy v rámci možností. Je smutná, to je jasný, ale snáší to líp, než... minule," dokončil nejistě.
"Jo, tentokrát to byla ona, kdo dával kopačky," řekl jsem na oko tvrdě.
Doopravdy mi ale skutečnost, že je na tom Leah tak dobře, působila rozporný pocit. Na jedné straně jsem byl rád, že to snáší dobře a nedostala se zpátky do stavu, v jakém byla po rozchodu se Samem, ale na druhou stranu mě štvalo, že teď to odnáším já a že jí na mě asi moc nezáleželo, když je jí teď tak skvěle.
"Víš, ona na tom není zase tak dobře," pronesl po chvíli přemýšlení Jacob. "Nechce si to připustit, a proto to zatím zvládá. Jakmile ale začne přemýšlet nad vaším vztahem, dopadne to špatně. Proto jsem se jí snažil přemluvit, aby se vrátila, aby nebyla sama a neměla moc času na vlastní myšlenky, ale kategoricky to odmítla. Čeká, až -"
"Až co?" zeptal jsem se netrpělivě, když se zasekl.
"Myslí si, že když se otiskneš, tak už k tobě nebude cítit to samé. Čeká, až se to stane."
Složil jsem hlavu do dlaní, abych se mohl soustředit na to, co mi právě Jacob řekl.
"Nemůže tam přece zkejsnout," zahuhlal jsem skrz ruce. "Co když se neotisknu ještě několik let? Chce zůstat sama takovou dobu?"
"To má přesně v plánu," slyšel jsem Jakovu opatrnou odpověď.
Po chvíli vnitřního boje jsem prohrál sám se sebou a položil jsem otázku, pro jejíž odpověď jsem sem původně přišel.
"Kde vůbec je?"
Bylo ticho, což mě přinutilo zvednout hlavu.
"Myslím, že nechce, abys to věděl," zamumlal Jake po chvilce zahanbeně. "Řekl bych ti to moc rád, ale asi by mě za to do smrti nenáviděla."
"Řekni mi aspoň v jaký je zemi," naléhal jsem.
Jacob viditelně váhal. Viděl jsem mu na očích, že ví moc dobře, že by mi to vážně neměl říkat, ale jako můj nejlepší kamarád a... bratr, uvědomil jsem si najednou, cítil pořebu mi to prozradit. Stejně jako já bych toužil po tom, abych to mohl říct jemu, teď on stál před těžkým dilematem, zda porušit slib, který dal Leah, nebo nechat mě se trápit.
"Je v Kanadě," zamumlal zlomeně. "Ale víc ti neřeknu, ani to na mě už nezkoušej!"
Přikývl jsem. V Kanadě. Zřejmě se toulá po lesích, míle daleko od nejbližší civilizace. Vždy byla ráda sama. Možná se i zaběhla podívat k našemu jezeru...
"Opovaž se jí běžet hledat," zasyčel na mě najednou Jacob.
"Cože?" zeptal jsem se zmateně.
"Tenhle idiotskej škleb míváš, když ti v hlavě uzraje perfektní plán. Ale Kanada je velká, bráško, tohle nezkoušej. Nepřej si mě, jestli se o něco pokusíš. Zařídím to tak, aby ti Seth zabránil Leah najít. Já tě neuhlídám, ale on by mohl," vyhrožoval.
Uvědomil jsem si úsměv, který se mi při pomyšlení na to, co právě Jake popsal, bezděčně roztáhl po tváři. Napadlo mě, že přece nemusím čekat, až se vrátí ona, ale můžu ji zkusit najít. Až budeme oba mimo La Push, už mi nebude moct uniknout.
Nevydržím to bez ní. Jakmile ji jednou najdu, už ji nenechám jít. To byla velká chyba. Obrovská chyba, kterou už nehodlám opakovat.
Přinutil jsem se zatvářit se nezaujatě. "Neboj, to by mě ani nenapadlo."


KANADA
Všude bylo strašně silné světlo. Zdálo se mi, že na jednom místě je silnější, že odtud vychází. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, ale pocit, že je to za mnou, byl tak silný, že jsem se otočila. Oslepila mě bílá záře, která postupně přecházela do žluta až oranžova, a zase zpátky přes žlutavou do bílé, skoro až k průsvitné. Zavřela jsem oči, ale ta záře se nedala ignorovat. Otočila jsem se zase zády k té intenzivní světelné líhni a zaměřila jsem pozornost na stín, který se mihl přede mnou.
Po chvíli se objevil znovu a tentokrát rostl, až byl větší než já, větší než všechno kolem, rozsáhlejší než to světlo za mnou. Obrovská temnota, která ze stínu vznikla, se šířila, až už tam nebylo žádné zářící světlo, ale naopak hluboká tma. Neviděla jsem okolí, svoje tělo ani nic jiného.
Najednou jsem cítila, jako by se moje tělo rozpouštělo... jako by mizelo. Jediné, co jsem v tu chvíli cítila, byla radost z polevení bolesti.
Úleva ale netrvala dlouho. Najednou se kouřový oblak, ve který se před chvílí moje tělo změnilo, začalo tvarovat zpátky; tentokrát ale do těla ne lidského, ale vlčího. Byl ze mě celý vlk ještě dřív, než jsem si plně uvědomila vracející se bolest. Chtěla jsem jí uniknout, ale nebylo kam. Bylo to, jako bych zkameněla na místě, neschopná se hnout.
Volala jsem o pomoc, ale z hrdla mi nevyšla jediná hláska. Toužila jsem se zkroutit do kuličky, aby bolest aspoň trochu ustoupila, ale nedokázala jsem pohnout nohama. Ráda bych si vyrvala všechny vlasy, ale moje ruce byly naprosto bez života.
Chtěla jsem umřít.
Po chvilce začala temnota ustupovat a já začala rozeznávat barvy a tvary. I bolest začala ustupovat. Všechno bylo jasnější, zřetelnější, méně bolestivé... A pak jsem uslyšela hlasy.
"Chceš ještě polévku?" ptal se ženský hlas.
"Díky," odpověděl nějaký muž.
Slyšela jsem cinkání nádobí a pak zvuk přelévané tekutiny.
"Dneska se ti povedla," slyšela jsem tichou pochvalu.
Pomalu jsem rozlepila oči a zaostřila na dřevěný strop.
"Je vzhůru," poznamenala žena.
Pomalu jsem klouzala pohledem přes vnitřek srubu, kde jsem se nacházela, až k hlasu, který mě předtím probral z nevědomí. Zastavila jsem svoje zkoumání na ženině tváři.
Vypadala mile, mohlo jí být kolem čtyřiceti let, hezká. Její zářivě modré oči mě důkladně lustrovaly. Zvedla se od stolu a přistoupila ke mně.
"Jak se cítíš, zlatíčko?" zeptala se starostlivě, zatímco mi položila ruku na čelo. "Máš pořád horečku."
Vysvětlovat jí svůj vlčí původ by mě asi přivedlo jen do blázince. Radši jsem mlčela, a to nejen proto, že v puse jsem měla jako ráno po nejhorším večírku, a odlepit jazyk od patra a otevřít pusu by mi nemuselo udělat dobře, ale hlavně kvůli strachu. Co jim můžu říct? Kdo jsou? Co tady dělám? Všechno se mi zdálo ale celkem nedůležité, protože jediné, co mě v tu chvíli zajímalo, byla nepřítomnost bolesti, která mě předtím skolila.
"Pozor, Kasey, musíš na ni pomalu. Dlouho spala," mírnil její snahu muž, který zrovna položil lžíci do vyjedeného talíře.
Přesunula jsem svou pozornost k němu. Usoudila jsem, že to jsou manželé. Byl to stejný člověk, který na mě volal v lese, než jsem omdlela. Zarostlý sympaťák, bylo mu také asi kolem čtyřicítky, u nohy mu seděl velký lovecký pes, který na mě upíral smutné oči. První pohled na něj mě vyděsil. Teprve důkladnější prozkoumání mě přesvědčilo, že vidím, co chci vidět, a ne to, co tam ve skutečnosti je.
Tmavě šedý pes s černými skvrnami, tak podobný jednomu z vlků v La Push, ve mně rozdýmal starou bolest. Zdálo se mi, že vidím Embryho, jen ve zmenšené podobě.
Sundala jsem pomaličku ruku z postele a spustila ji k zemi. Trochu jsem pohnula prsty, abych k sobě psa přilákala. Nezaváhal ani na chvilku a přiběhl ke mně. Chytré oči mě propalovaly rentgenovým pohledem. Bylo neuvěřitelné, jak byl Embrymu podobný. S námahou jsem zvedla ruku a pohladila ho po hlavě. Přiblížil ke mně tlamu a položil si ji vedle mojí hlavy. Zavřela jsem oči a snažila se potlačit slzy, které se mi draly do očí.
"Nechtěl od tebe odejít," prohlásila Kasey s útěchou v hlase.
"To on tě našel," dodal od stolu její manžel. "Ucítil tvou stopu a přinutil mě ji sledovat. Bylo to velké štěstí. Jakmile jsem tě objevil, omdlela jsi."
Už jsem se na toho muže nepodívala, své oči jsem směřovala k psovi, který pořád stál u mě a radostně vrtěl ocasem. Zdálo se mi, že právě on dokázal vycítit můj napůl zvířecí původ a zachránil mi život.
"Děkuju," zašeptala jsem namáhavě. Směřovala jsem to hlavně k psovi, ale věděla jsem, že nepoděkovat i těm lidem by bylo nevděčné. Nebýt jich, sám pes by mi asi moc nepomohl.
Žena se ode mě zvedla a zamířila zpátky ke stolu. Sklidila nádobí a odnesla ho pryč z místnosti. Vrátila se s malou miskou, naplněnou polévkou.
"Musíš něco sníst, už dlouho jsi nic neměla."
Zatvářila jsem se zmateně. Jak to může vědět? Navíc jsem lovila před... pár dny, asi.
Můj zamračený pohled ale neušel zálesákovi u stolu. "Byla jsi v bezvědomí čtyři dny. Už jsme se začínali bát. Ylean nás k tobě skoro nechtěl pustit."
Znovu jsem se zadívala do upřímné psí tváře. Určitě poznal, že nejsem normální člověk. V lidské podobě mě chrání. Ale budu si s ním rozumět i v té vlčí?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Kterou Victoriu preferujete?

Rachelle Lefevre
Bryce Dallas Howard

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama