______________________________________________________________________
FOTKY KOPÍRUJTE S IKONKOU BLOGU, TEXTY NEKOPÍRUJTE VŮBEC!!!

Aktuálně: Downloads The Vampire Diaries: 1. série + 2. série

Čtěte povídku na pokračování WereWolfWoman, která volně navazuje na BD!!!
V nové 43. kapitole čtěte, jak si Leah a Embry užijí první společné
chvilky po několika měsících. :)
Přečtěte si také povídky, vyprávěné:
______________________________________________________________

WereWolfWoman - 28. kapitola

28. dubna 2010 v 21:00 | elle |  ••• POVÍDKY
Osmadvacátá kapitolka povídky WereWolfWoman,
tentokrát většinou z Leahina pohledu... :)
NEKOPÍROVAT!!!!!!!!!!!!


KANADA

"Tak poběž," zavolala jsem znovu hlasitě se smíchem a kousek běžela pozpátku, abych viděla, kam se můj nový kamarád zatoulal. Po pár metrech jsem se zase otočila dopředu, abych se nepřizabila o nějakou nečekanou překážku.
Po pár vteřinách mě Ylean předběhl a radostně štěkal. Stejně jako já si užíval lesní procházku. Sklonila jsem se a sebrala kus větve, co ležela na zemi, zamávala s ní, aby mě pes zpozoroval a hodila ji mezi nás oba. Ylean nezaváhal, rozběhl se k ní, popadl ji do zubů a přiběhl až ke mně. Popadla jsem jeden konec, ale jeho zuby ji na druhé straně držely příliš pevně, abych mu ji mohla vyškubnout.
"Dáš mi tu větev," škádlila jsem ho a zkoušela na ni tahat. Smála jsem se jeho pokusům mě přeprat, které fungovaly perfektně. Nedokázala jsem mu klacek ze zubů uvolnit. Zabrala jsem veškerou silou, ale místo aby se mi podařilo dostat dřevo do vlastní moci a znovu mu ho hodit, sjela mi po něm ruka, a nejen že jsem skoro udělala přemet dozadu, ale navíc jsem si bolestivě sedřela skoro celou dlaň.
Překulila jsem se na záda a zůstala ležet na zemi s pohledem upřeným na čistou oblohu nad sebou. Ylean se ke mně rychle přiřítil, přičemž jsem slyšela, jak cestou upustil svůj ukořistěný aport. U mojí hlavy se zastavil, sehnul se a zastínil mi výhled na bezmračné nebe.
"Je mi fajn," ujistila jsem ho zamračeně. "Jenom si nemůžu zvyknout na to, že už nemám vlkodlačí schopnosti."
Smutně jsem zvedla ruku. Pohled na ni mi prozradil přesně to, co jsem poznala už z dávno neprožitého bolestného cukání v ráně. Dlaň jsem měla sedřenou do krve - větev nebyla zrovna hladká. Kůže zcela chyběla a z obnaženého živého masa mi tekla krev. Nevadila mi bolest sama o sobě, ale spíš pocit, že už nejsem tak nezničitelná jako dřív. Jasně, mohla jsem umřít, ale ne tak jednoduše jako teď.
Ylean zakňučel, když viděl, že se moje rozvernost změnila ve smutek. Sklonil hlavu a olízl mi ruku. Psí sliny léčí, snad to tedy pomůže k dřívějšímu zahojení. Vytáhla jsem z kapsy velký bílý kapesník, omotala si ho kolem rány a popotáhla si dlouhý rukáv Kaseyina zimního kabátu, abych se na provizorní obvaz nemusela dívat. Ještě chvilku jsem nadávala na nepovedený život, pohladila jsem starostlivě vypadajícího psa po hlavě a pak se zvedla na nohy.
"Asi už se vrátíme, co říkáš?" zeptala jsem se Yleana, i když pohled jsem upírala někam mezi stromy. Chyběla mi La Push. Chuť na procházku v hlubokém kanadském lese mě úplně přešla. Kromě toho jsem už zase pocítila nepříjemné kručení v břiše.
Ylean zaštěkal na protest, ale když jsem se pomalu vydala směrem, kterým jsme přišli, nezbylo mu, než mě následovat. Držel se blízko mě, neutíkal mezi stromy, jako při cestě sem. Byla jsem mu vděčná. Necítila jsem se tak moc sama.
Po necelé hodince jsme dorazili až do domu, který jsem prozatím nazývala domovem.
Otevřela jsem dveře, pustila před sebe Yleana, vstoupila do dřevem obložené chodbičky a zavřela za sebou, abych dovnitř nepouštěla příliš studeného vzduchu zvenčí. Zula jsem vysoké boty, které mi sahaly až ke kolenům, rozepnula knoflíky kabátu, pověsila ho na věšák a přehodila přes něj teplou šálu, která doteď chránila můj krk před nastydnutím. Pomalu jsem si zvykala být opatrná na svoje tělo. Přesto jsem někdy na něco zapomněla, jako třeba dneska na rukavice, což mi přivodilo ten drobný úraz.
Prošla jsem chodbou až ke kuchyni, do které vedly druhé dveře napravo. Byly otevřené, u plotny stála Kasey a usmívala se na Yleana, který do sebe házel jídlo ze své misky tak rychle, že létalo kolem. Nebylo ale třeba hned uklízet, protože když dobaštil to, co bylo v misce, pustil se i do zbytků, které mu předtím odlétly na podlahu. Kasey měla všude dočista vytřeno, takže jsem neměla obavu, že z olizování dřevěných parket chytí nějakou nemoc.
"Dobré ráno," pozdravila a obrátila pohled ke mně. "Vytratila ses brzo. Nemohla jsi spát?"
Nejistě jsem obrátila pohled k čtvercovým hodinám, visícím na stěně až těsně u stropu v pravém koutě. Ukazovaly půl desáté.
"Já... potřebovala jsem na vzduch," zamumlala jsem nejistě.
Kasey mlčky přikývla. Po chvíli zase promluvila. "Dáš si palačinku? Ještě tam je ten džem z lesních jahod, které Seiton tak pečlivě sbíral loni v létě," usmála se.
Nedívala jsem se na ni, pohled jsem měla upřený ven z okna a přemýšlela jsem nad tím, co mě už ráno vyhnalo ven. Nemůžu tady zaclánět donekonečna. Oni chtějí mít svůj klid, jsem tu jen jako přítěž. Jenže jsem nevěděla, kam jinam jít. I když...
"Co se stalo?" zeptala se starostlivě, když se nedočkala odpovědi.
Zvedla jsem k ní oči a viděla, že se dívá na mou ruku.
"Odřela jsem se o větev, nic to není," mávla jsem rukou vyhýbavě, přestože jsem tušila, že její otázka jde víc do hloubky, že se neptá na zranění.
Průzračný pohled jejích modrých očí mě ale nutil přiznat barvu.
"Přemýšlela jsem nad tím, co teď budu dělat," řekla jsem po chvíli. Nemohla jsem jí toho moc prozradit, protože neznala můj příběh. Když se mě ptali, kde jsem se uprostřed zimy vzala v letním oblečení v lesích tak daleko na severu, odpověděla jsem, že jsem narychlo utekla od svých problémů, které jsem nezvládla vyřešit. Naštěstí se v tom pak ani Kasey, ani Seiton už nikdy víc nerýpali, ačkoli už jsem u nich byla víc než měsíc.
Dělalo mi starosti, co je se Sethem a Jacobem, bála jsem se, že se bojí oni o mě. Tady, uprostřed divočiny, s nejbližším městem vzdáleným přes sto kilometrů, jsem ale neměla prostředky, jak se s nimi spojit. Telefon tu nebyl, přeměnit jsem se nemohla, a doběhnout do toho města a zase zpátky po svých bylo momentálně nad moje síly. Proto jsem začala uvažovat o trvalém odchodu.
Z nemoci jsem se už dostala, ačkoli první dny jsem byla hodně unavená. Teď už je ale mým jediným zdravotním problémem to, že nejsem schopná se změnit ve vlka, a tudíž nemám ani ochranné vlkodlačí mechanismy. Nedokážu se sama udržet v teple, ale potřebuju na to oblečení. Nezvládnu běžet tak daleko, jako předtím, i když jsem poslední dobou pracovala na své fyzičce, abych se aspoň přiblížila té tehdejší.
Všechno tohle jsem věděla, když jsem plánovala další odchod do lesů, tentokrát ale dočasný. Koketovala jsem s myšlenkou, že už nejsem vlk, a tudíž bych se mohla vrátit do La Push, aniž bych tam někomu působila komplikace. Embry už se určitě otiskl, neviděla jsem ho dlouhou dobu. Rychle jsem počítala, než jsem došla k výsledku, při kterém mě zabolelo v hrudi. Skoro dvanáct týdnů.
Kasey mlčky přešla místnost a postavila přede mě talíř s palačinkou, potřenou jahodovým džemem. Otočila se, došla k lednici, vyndala z ní vychlazený čaj, nalila mi do hrnku, který položila vedle talíře, a sedla si na druhou židli.
"Chceš se vrátit domů?" zeptala se. Její otázka byla protknutá opravdovým zájmem. Bála se o mě.
"Nevím, jestli už můžu," odpověděla jsem po pravdě. "Ale... okolnosti se změnily."
Vzala jsem vidličku a ukrojila kousek ze své snídaně. Tenhle džem jsem zbožňovala a Kasey to věděla. Chtěla mi tím zvednout náladu. Ylean už dojedl svou denní dávku jídla a přišel se podívat, co se u stolu děje. Pravou rukou jsem jedla a levou hladila psa.
"Neřekneš mi, kde máš domov?" zkusila to Kasey jemně. "Podle přízvuku bych řekla, že nejsi Kanaďanka, spíš Američanka. Přesto nepoznám konkrétní místo. Kdyby ses chtěla svěřit, umím udržet tajemství..."
"Jsem Američanka," potvrdila jsem nepřítomně. Víc jsem ale říct nemohla. Nechtěla jsem, aby mě v budoucnu mohli najít.
Kasey si povzdychla, ale nic už neřekla.
"Kasey, jsem opravdu neuvěřitelně vděčná za všechno, co jste pro mě se Seitonem udělali, i když netuším, jak vám to kdy budu moct oplatit. Starali jste se o mě, když jsem byla nemocná, v podstatě jste mi zachránili život," zašeptala jsem, ztracená v bolestné vzpomínce, jak jsem nešťastná a v horečce klopýtala studeným lesem. "Dala jsi mi své oblečení, nechali jste mě tu jíst a bydlet... Víc vděčná jsem nikdy nikomu za nic nebyla a opravdu si toho moc vážím a doufám, že jednou se sem vrátím s něčím, co vám tohle všechno oplatí."
Kasey mě mlčky pohladila po hlavě. Došlo jí, že tohle je moje poslední rozhodnutí, že opravdu brzo odejdu.
"Dojez to, než to úplně vystydne," pobídla mě potom, zvedla se od stolu, zpod dřezu vytáhla kýbl, naplnila ho vodou, vytáhla mop z jeho místa za lednicí a pustila se do úklidu podlahy, kterou předtím Ylean tak pěkně olízal.
Po chvilce jsem uslyšela klapnutí dveří od ložnice a vylezl z nich Seiton. "Dobré ránko," pozdravil. Sehnul se a políbil svou ženu na tvář, přičemž ona nepřestala uklízet.
"Leah odchází," řekla jakoby mimochodem a dál drhla podlahu, pohled upřený na mop.
Seiton střelil očima z Kasey na mě. "Kdy?"
"Zítra," odpověděla jsem odhodlaně. Chci se vrátit do La Push, ale napřed se ještě zaběhnu podívat na jedno místo. V lidské podobě bude dost náročné se tam dostat, ale věřím, že to dokážu. Je to místo plné vzpomínek, které si chci ještě před návratem do rezervace naposled vychutnat, než je budu muset pohřbít na dno své duše, kde je nikdy nikdo neuslyší. Ani já.


OPĚT KANADA, JINÉ MÍSTO

Přes svoje neúspěchy s nalezením Leah jsem neztrácel naději, že se mi to jednou povede.
Z La Push jsem odešel před několika týdny, a od té doby jsem systematicky pročesával místa, o kterých jsem si myslel, že by si je Leah mohla vybrat za útočiště. Nevadilo mi, že mi Jacob neřekl, kde přesně je, protože jak jsem ji tak znal, dalo se předpokládat, že se na jednom místě stejně nezdrží dlouhou dobu. I kdyby mi to tedy předtím řekl, tak než bych se tam dostal, byla by už stejně někde úplně jinde.
Byla to její povaha, kterou jsem za žádnou cenu nechtěl měnit, a tak jsem dál běžel setmělým lesem s hlavou plnou vzpomínek na naše poslední chvíle, dotyky a polibky. Dodávalo mi to sílu pokračovat, a já jsem opravdu nechtěl přestat hledat. Ne teď, když vím, že bez ní už dál nechci žít. Nechci a nebudu.
Najdu ji.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Který Salvatore je lepší?

Damon
Stefan

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama