______________________________________________________________________
FOTKY KOPÍRUJTE S IKONKOU BLOGU, TEXTY NEKOPÍRUJTE VŮBEC!!!

Aktuálně: Downloads The Vampire Diaries: 1. série + 2. série

Čtěte povídku na pokračování WereWolfWoman, která volně navazuje na BD!!!
V nové 43. kapitole čtěte, jak si Leah a Embry užijí první společné
chvilky po několika měsících. :)
Přečtěte si také povídky, vyprávěné:
______________________________________________________________

WereWolfWoman - 29. kapitola

28. dubna 2010 v 21:01 | elle |  ••• POVÍDKY
Pro dnešek poslední kapitola WereWolfWoman, další
přibyde brzy, tak doufám, že se budete těšit. :)
Tahle je pouze z Embryho pohledu, tak si ji užijte!
NEKOPÍROVAT!!!!!!!!!


Stmívalo se. Chystal jsem se běžet až do noci, ale chtělo se mi strašně spát, takže jsem se rozhodl vyspat teď, vzbudit se před rozbřeskem a pak pokračovat dál. S klidem jsem se rozhlédl kolem sebe. Dalo se předpokládat, že se tady během noci nikdo neukáže. Rozlehlé lesy se rozkládaly po kilometry daleko na všechny světové strany. Přesto jsem byl na jakési pomyslné křižovatce. Z předchozího hledání jsem věděl, že za mnou jsou lesy pouze listnaté, ač se to zdálo v těchto končinách jako nepravděpodobné. Teď jsem ale stál na kopci, odkud jsem měl skvělý výhled na údolí, které se nacházelo pode mnou a kam jsem chtěl seběhnout, a viděl jsem, že stromy na téhle straně kopce jsou skoro všechny jehličnaté. Převažovaly borovice a smrky, ale sem tam byly vidět už i kleče. Byl jsem výš, než jsem předpokládal. I když jsem se tomu divil, občas mnou otřásla zima. Nechtěl jsem se měnit ve vlka, takže jsem musel okolnímu prostředí vystavit svou o něco choulostivější lidskou kůži.
Byl jsem zrovna na malém kousku půdy, kde nerostly žádné stromy, takže jsem sice perfektně viděl do údolí pod sebou, ale na druhou stranu jsem byl nekrytý před studeným větrem a byl jsem příliš na ráně. Seběhl jsem tedy z mýtiny kus dál dolů. Po pár desítkách metrů jsem narazil na poražený smrk, pravděpodobně důsledek větru. Byl ještě mladý, takže měl spoustu větví. Nebyl spadlý dlouho, jeho jehlice byly stále zelené.
Skrčil jsem se pod větve, které mi poskytovaly ochranu před stále se zvětšující zimou. Bylo znát, že se blíží noc. Schoulil jsem se do klubíčka a poslouchal zvuky divočiny.
Většina lidí by v mojí situaci byla vyděšená, naštvaná, rozklepaná zimou, možná i smutná ze samoty. Já už jsem na tom byl stejně několik týdnů a dalo by se říct, že jsem to dělal pro něco, v co jsem věřil. Proto jsem neměl ani jeden z těch pocitů; po uvelebení se do pohodlné pozice mezi větve už mi ani nebyla zima. Kromě toho mě velmi uklidňovalo naslouchání nočním zvukům, které se pomalu začínaly prodírat do popředí před denními zvuky divočiny.
Nebyl jsem člověkem po celou dobu, co jsem hledal Leah v těchhle lesích, protože na lov jsem se potřeboval měnit. Jíst syrové maso v lidské podobě by mi neudělalo moc dobře. Už jsem nejedl čtyři dny a začínal jsem mít opravdu pořádný hlad. Nerad jsem se měnil, protože se mi zatím jen jedinkrát podařilo, že jsem ve své hlavě zůstal sám. To bylo způsobené Samovým příkazem nestálých hlídek. Nechápal jsem, že tehdy nebyl nikdo přeměněný, než mi došlo, že to bylo v den Paulovy svatby.
Pokud jsem se střetl se Samem, Jaredem nebo některým z mladších vlků, bylo to fajn. Nekomentovali mojí situaci, jen si hleděli svého, přestože Sam měl vůči mě teď takový pocit, který jsem nedokázal úplně přesně pojmenovat. Nezazlíval mi, že se snažím dát se s Leah dohromady, ani mě nelitoval. Nechtěl se mstít, ani se nesnažil mi přehnaně pomáhat. Ze zaběhnutých myšlenek ostatních jsem poznal, že jim zakázal jakkoli se zmiňovat o Leah, což jim zabraňovalo mluvit o všem, co by je momentálně zajímalo. Až na Quila a Paula.
Když jsem se setkal s Paulem, počkal jsem, než se mu v hlavě promítne rozvrh jeho hlídek, abych se dozvěděl, kdy zhruba už bude zase člověkem, a urychleně jsem se měnil zpátky. Nedokázal jsem poslouchat jeho veselé myšlenky o svatbě, a později o líbánkách, které strávili s Rachel v Amazonii. Jeho a moje choutky byly naprosto rozdílné, takže se není čemu divit, že jsem byl rád, že jsem na severu Kanady, a ne v horkých a vlhkých deštných lesích okolo řeky Amazonky.
V případě, že jsem natrefil na Quila, jsem věděl, že vyhýbat se mu je bezpředmětné. Když se to stalo poprvé, následoval dost depresivní rozhovor, kde rozebíral mojí situaci, aniž by se o Leah zmínil. Byl to dost dobrý výkon, když uvážím, že měl od Sama přímý rozkaz na to téma nemluvit. Jen jsem přikyvoval a nechal jeho myšlenky, kde byl buď rozzlobený, nebo mě litoval, aby mi létaly hlavou a hned jsem je pouštěl ven. Nedalo se ho neposlouchat. Myšlenky nejsou jako slova, která se dají případně ignorovat. Prodírají se do nejzazších zákoutí mysli, kde působí přesně tam, kde bylo zamýšleno. Musel jsem ho vnímat, ale naštěstí jsem vzápětí dokázal zapomínat. Bylo dost pravděpodobné, že kdybych to nedělal, brzy bych se zbláznil. Přerušil jsem ho jen jednou, a to když už jsem to opravdu nemohl vydržet. Pohrozil jsem mu, že poprosím Sama, aby mu zakázal se naprosto měnit, než se vrátím do La Push, a i když jsem v hloubi duše byl přesvědčený, že by to Sam v případě nouze udělal, z racionálního hlediska jsem tomu nevěřil. Quilovi ovšem moje podvědomí, které cítil v mojí hlavě lépe než já, říkalo víc než můj úsudek. Proto se omluvil za dotěrnost, popřál hodně štěstí a trochu uraženě se proměnil v člověka. Jakmile jeho vědomí vyhaslo, ucítil jsem neuvěřitelnou úlevu ticha, které se v mojí hlavě najednou rozprostřelo.
Od té doby jsem na něj narazil ještě dvakrát, pokaždé se už ale krotil. Cítil jsem v zadní části jeho hlavy, že mu za to Sam minule pěkně nadával. Byl jsem mu vděčný, že se mi to snažil ulehčit aspoň tímhle způsobem. Když dával ten původní rozkaz vyhýbat se tématu okolo Leah, netušil, že Quil se prokličkuje a dokáže se tak rozparádit i přes jeho přísný zákaz. Tentokrát to uvedl na pravou míru, takže Quil už nebyl schopný se o tom víc zmiňovat. Bavili jsme se pak už docela normálně, dokonce mě i nechal něco říct. Nikdy jsem ale nevydržel bavit se s ním příliš dlouho, protože mě cizí mysl rušila ve vlastním uvažování, které se odebíralo zásadně směrem, kde by mohla Leah být.
Po opuštění La Push jsem samozřejmě zamířil nejdřív k rokli, kde jsme spolu byli, ale nenašel jsem ji tam. Buď jsem ji minul, a nebo se na mě snaží úporně zapomenout. Zůstal jsem tam celé tři dny, abych se ujistil, že není nikde v okolí. Pak jsem zvážil další alternativy a hledal ji jinde.
Teď jsem měl namířeno do dalšího Jacobova oblíbeného místa z dob, kdy utekl před Bellou Swanovou. Bylo to na územé Aljašky, takže jsem počítal se zvyšující se zimou. Nevěděl jsem, kolik míst z Jakovy hlavy Leah viděla, a kde by se mohla zdržovat, takže jsem musel prověřit všechna, která jsem znal. Nezbývalo mi než doufat, že se někde nemineme. Neměl jsem šanci promluvit si s Jakem, takže jsem spoléhal na svou paměť, která také nebyla úplně stoprocentní. Nejednou se mi stalo, že jsem zabloudil.
Vytrhl jsem se ze vzpomínek a zadíval se na oblohu, která byla vidět skrz všechny ty větve, do kterých jsem se zamotal. Už byla hluboká noc. Byl jsem unavený, ale myšlenky na Leah mě vždycky proberou. Věděl jsem ale, že pokud chci ráno pokračovat už před východem slunce, musím teď spát. Zavřel jsem tedy oči a s přáním, ať se mi Leah znovu ukáže alespoň ve snu, jsem tvrdě usnul.
Probudil jsem se, když se slunce už začínalo přebarvovat z červené do žluté. Cítil jsem se perfektně odpočinutý a připravený na další cestu. Vyhrabal jsem se ze svého nočního lůžka a protáhl si ztuhlé svaly. Už jsem se těšil, jak je běháním pořádně rozhýbu. Byl tu ale menší zádrhel - opravdu už jsem se potřeboval najíst. V žaludku mi kručelo a hlava se mi hlady začínala motat. Rozběhl jsem se někam, kde bude víc místa pro přeměnu. Našel jsem méně hustou část lesa, svlékl si tričko i staré džíny, přivázal je k nohám, stejně tak jsem naložil s botami, a s hlubokým nádechem jsem nechal teplo ze svého těla, aby mě proměnilo ve velkého šedočerného vlka.
Čau, Embry, ozvalo se mi v hlavě po pár vteřinách.
Myslel jsem, že jsem sám, ale bylo to nevtíravé vědomí Collina, které mi dělalo společnost a kterého jsem si nevšiml, než ke mně dotyčný vyslal tichou myšlenku.
Máš radost, že nejsem Paul ani Quil, co? zasmál se Collin. Chceš novinky, nebo nemáš náladu?
Ahoj, Colline. Ale klidně povídej, potřebuju se najíst, tak zatím můžeš poreferovat, odpověděl jsem nepřítomně, protože jsem se snažil zachytit vůni losa, kterou jsem matně cítil kus dál na východě.
Po chvilce větření jsem se rozběhl podél hranice listnatých a jehličnatých stromů směrem k losovi. Pod nohama mi šustilo spadlé listí a zlámané větve, kterými byla země pokrytá.
Collin nechal svou myslí proplouvat jednotlivé události posledních dnů, kdy jsem se s žádným vlkem duševně nekontaktoval, takže jsem mohl nechat proplout pryč věci, které mě nezajímaly, a v případě, že by mě něco zaujalo, se vyptat Collina na detaily. Nečekal jsem, že se to stane, ale jedna věc mě tam přesto zaujala. Mohlo mi to být jedno, moje věc to nebyla, ale týkalo se to Leah.
Kam jedou? přerušil jsem Collina uprostřed myšlenky.
Chvíli mu trvalo, než odpověděl. Nebylo to proto, že by se divil, že se zajímám zrovna o tohle, nebo že by mi to nechtěl říct, ale protože si nemohl vzpomenout.
Vím, že mi to Seth říkal, když jsem s ním mluvil na First Beach, snažil se dát si dohromady souvislosti a namáhal hlavu, jak jen mohl. Myslím, že to bylo někde v Evropě...
Postřehl jsem správně, že na čtyři měsíce? ujišťoval jsem se.
Jo, pro začátek. Za Charlieho to vezme na stanici Matthew Slow, už je to domluvený, přikývl.
A Sue tady Setha jen tak nechá? A jede si na dovolenou, když Leah je nezvěstná?rozhorlil jsem se nad její nezodpovědností.
Collin se na chvíli zarazil nad mou reakcí, ale pak se zase rozběhl na plnou rychlost a jeho myšlenky zase nabraly souvislý tok.
Tak zaprvé, Seth je už soběstačnej a dokáže se o sebe postarat. Kromě toho má Moise,dodal. Zadruhý to nebude dovolená, jede tam kvůli L- Na Leahině jménu se zasekl, neschopen pokračovat.
Samův příkaz mlčenlivosti ohledně Leah, co? došlo mi, proč se zastavil.
Collin jen přikývl.
Teď mi to hodně pomůže, sakra. Co jsi chtěl o Leah říct?
Collin bezmocně zavrtěl hlavou. Sue si myslí, že se něco stalo, prohlásil po chvíli, když se mu podařilo najít slova, na která by vůbec dokázal pomyslet, aniž by při tom porušil Samův příkaz.
Co se stalo?
Jacob a Seth nemají žádné nové informace, vysvětloval kostrbatě, usilovně se při tom snažíc nemyslet na Leah, ale na něco jiného, s čím by se vyslané myšlenky daly spojovat.
Přestala s nimi komunikovat? vyděsil jsem se. Kdy?
Jsou zmatení už několik týdnů, odvětil Collin a zoufale myslel na ptáky, letící na jih. Ten kluk má skvělé analogie. Ale funguje to. Dá se tím obejít Samův příkaz, paradoxně vydaný, aby zachoval moje duševní zdraví.
Takže chceš říct, že už pár týdnů o Leah nikdo neslyšel, a proto Sue s Charliem letí do Evropy? snažil jsem se z Collina vypáčit ještě víc informací.
Přikývl.
A proč si myslí, že je zrovna tam, kde si myslí, že je? zeptal jsem se zmateně. Doufal jsem, že Collin mou otázku pochopí. Kromě toho jsem nechápal, proč mi to někdo neřekl už dřív.
To nevím, řekl už bez dalšího snažení. Opravdu to nevěděl, takže si to nemohl spojit s Leah, takže když o tom mluvil, neporušoval zákaz.
Jacob to Samovi řekl až včera. Jake má ale jiný názor než Sue, dodal po chvilce. Myslí si, že je pořád na stejným místě. Netuším proč. Ačkoli teď zcela jasně mluvil o Leah, v hlavě si promítl obrázek Emily, takže ačkoli teoreticky mluvil o ní - a nelhal, podle jeho slov opravdu pořád byla tam, kde si myslel, totiž doma v La Push - zároveň mi tím pomáhal posbírat další informace o Leah. Sue mu ale nevěří.
Trochu jsem se v tom ztrácel, ale nakonec jsem byl schopný si to ujasnit. Jacob věří, že je Leah pořád v Kanadě, ale neví to jistě?
Collin pokrčil rameny. Zřejmě se mu vyhýbá, řekl nejistě, jako by se sám divil, co všechno mu přes zákaz projde. Tentokrát jeho hlava vířila představami o rozcházející se Belle a Jacobovi, takže si mohl spojit tu větu s tím, jak se k Jakovi chovala Bella, když se k ní vrátil Edward, a ne jak se k němu teď chová Leah.
Nechápu to, zašeptal jsem. Proč se Leah vyhýbá Jacobovi? On je pro ní přece ten hodnej...
Mě se neptej. Já nad tím vůbec neuvažuju, zavrčel Collin. Nad tou mozkovou aktivitou ho začínala bolet hlava, cítil jsem to.
Díky, brácho, tohle ti jednou oplatím, ujistil jsem ho. Nemůžeš už se proměnit zpátky? Jseš dost vyčerpanej.
Za dvacet minut mi končí hlídka, pak ji má Jared, odpověděl a namáhavě přeskočil spadlý strom. Zatím jsem v pohodě, pak se vyspím. Nespal jsem pořádně už pár dní.
Fajn, tak já se jdu najíst, povzdychl jsem si, když jsem o pár vteřin později uviděl cíl svého pátrání, vysokého statného losa.
Dobrou chuť, popřál mi Collin opatrně. Nedokázal z mojí nálady vycítit, jak se dnes k lovu stavím. Většinou mi lovení nevadilo, ale když jsem na tom byl mizerně, jako teď, necítil jsem se moc dobře, že ničím ještě něčí život.
Díky, poděkoval jsem kysele.
Vystřelil jsem z úkrytu jako střela z pistole. Snažil jsem se zaútočit co nejrychleji, abych to měl už za sebou a mohl se proměnit ještě před Jaredovou hlídkou zpátky do lidského těla. Nechtěl jsem víc konverzace, než bylo nezbytné. Collin mi pomohl a víc už jsem stejně nechtěl vědět.
Kdy máš zase hlídku? zeptal jsem se, když jsem dojedl. Rozběhl jsem se k řece, kterou jsem slyšel; nemohla být daleko od mojí stávající pozice, a já byl špinavý a chtěl jsem se vykoupat.
Pozítří večer od sedmi do devíti, zahučel Collin. Teď se to střídá dost rychle, už jsme najeli na ten Samův dvouhodinový plán. Je to praktičtější, ale štve mě to.
Nevesele jsem se zasmál a smykem zastavil na břehu řeky. Nepotřebuju mít mokré i oblečení a boty.
Tak ještě jednou děkuju za informace, rozloučil jsem se. Měj se, Colline.
Čus, Embry. A v klidu, jo? ujistil se ještě před mou proměnou, zda jsem v pohodě.
No jak jinak, řekl jsem si už sám pro sebe, jelikož mezitím jsem se změnil zpátky v člověka.
Byl jsem celý od losí krve, bylo s podivem, že oblečení zůstalo čisté... snad to bylo tím, že jsem ho měl připevněné na zadních nohách, zatímco jsem jedl. Byl jsem opravdu celý pocákaný krví, vlasy jsem měl slepené a v puse jsem měl nepříjemnou pachuť. Tentokrát jsem opravdu nejedl moc civilizovaně, příště se musím krotit. Ale měl jsem příšerný hlad. Odvázal jsem si džíny, tričko i boty od nohou a vlezl do příjemně chladivé řeky. Potopil jsem se až na dno ledově čisté bystřiny a nechal vodu, aby mi ochladila tělo a vzpružila mysl.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alain Alain | E-mail | Web | 25. října 2011 v 2:02 | Reagovat

Fajn blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama