______________________________________________________________________
FOTKY KOPÍRUJTE S IKONKOU BLOGU, TEXTY NEKOPÍRUJTE VŮBEC!!!

Aktuálně: Downloads The Vampire Diaries: 1. série + 2. série

Čtěte povídku na pokračování WereWolfWoman, která volně navazuje na BD!!!
V nové 43. kapitole čtěte, jak si Leah a Embry užijí první společné
chvilky po několika měsících. :)
Přečtěte si také povídky, vyprávěné:
______________________________________________________________

Under the desert sun

17. června 2010 v 20:58 | elle |  ••• POVÍDKY
V téhle mojí nové jednorázovce jsou hlavní postavy
poněkud jiné, než je obvyklé... Emmett a Rosalie. :)
Odehrává se to někdy v době těsně před začátkem New Moon.
NEKOPÍROVAT!!!!!!!!!!!!!!!
under the desert sun... ellescifi.blog.cz

"Chytím tě!" zavolal jsem za ní.
"Nemáš šanci," prohodila přes rameno a s neuvěřitelnou rychlostí se rozběhla přes duny. Nádherné blonďaté vlasy se jí leskly v nejrozpálenějším slunci na celé zeměkouli a její tělo bylo tak dokonalé, že jsem víc neváhal a rozběhl se za ní.
Písek za mnou prášil, jak mi odletoval od nohou, ale nenechal jsem se zahanbit. Měla slušný náskok, ale stejně jsem ji po chvilce dohonil. Vrhl jsem se na ní, i když jsem věděl, že nesnáší rozcuchané vlasy. Vítr tu foukal tak, že už to bylo jedno. Nemohl jsem to zhoršit. Oba jsme spadli přímo z nejvyšší duny široko daleko až dolů do prohlubně. Kutáleli jsme se pořád níž, jeden druhému v náručí, písek úplně všude.
Pevně mě svírala, abychom se nerozdělili a dívala se mi do očí tím zvláštním pohledem, který někdy mívala a který jsem na ní tak miloval.
Dokutáleli jsme se až dolů a tam jsme oba narazili do malé skalky, ležící nám v cestě. Rozpadla se na dva kusy, ale přesto nás dokázala zastavit.
"Mám písek ve vlasech," řekla s úsměvem.
"Chceš ho vytřepat?" zeptal jsem se.
"Až později," odpověděla a políbila mě.
Takovéhle polibky jsem měl nejradši. Někde uprostřed pustiny, kde nebyla po lidech ani stopa, se její chování naprosto měnilo. Přesně z toho důvodu jsem ji tahal po všech tomuhle místu podobných zákoutích, kde jsme mohli být spolu sami. K lovu tady sice nebylo tolik zvěře, co třeba v pralesích, ale i tak to tady mělo svoje kouzlo. Když jsme chtěli lovit, museli jsme jinam. Už se nám to krátilo, předpokládali jsme, že za pár hodin vyrazíme pryč. Na jih odtud byla savana se spoustou zvířat plných horké krve. Nejsou to medvědi, ale co se dá dělat.
Jediné, co se dalo najít tady, bylo pár antilop. Ty mi ale vůbec nechutnají, radši si chytím nějakého lva nebo tygra. Moje žízeň se stupňovala, ale prozatím jsem ji odkládal na vedlejší kolej.
Bylo příjemné válet se ve vařícím písku, aniž bych se musel bát, že mi spálí kůži. Rose se ke mně vinula pořád víc a víc.
"Tak jo, ten písek v tom oblečení už mě štve," podotkla mezi polibky. "Dostaneš ho pryč?"
"Nerad bych tvou vysoce citlivou kůži vystavoval těm paprskům," škádlil jsem ji a projel jí vlasy prsty.
"Myslím, že trocha slunce mi nemůže ublížit," odpověděla, aniž by zkazila mou hru.
"Doufal jsem, že to řekneš," usmál jsem se a znovu ji políbil.
Ležela teď na mně, takže bylo jednoduché jí sundat tričko. V záři pouštního sluce její nádherná smetanová kůže jiskřila jako miliony diamantů ve škále všech existujících barev, zatímco její dlouhé vlasy se třpytily v odstínech zlaté. Převalil jsem ji na záda, abych ji lépe mohl vysvléknout z krátké sukně. Popravdě řečeno bylo její oblečení opravdu plné písku, takže nelhala.
Rose ze mě strhala černé tričko bez rukávů, co jsem měl na sobě, stejně jako krátké kalhoty, a přimkla se ke mně, jak nejblíž to šlo. Objala mě kolem krku a zatímco mě pořád líbala, pohybovala se nahoru a dolů. Hladil jsem ji po zádech a bocích a obdivoval jemnou texturu její pevné kůže.
Oba jsme otevřeli oči a dívali se vzájemně jeden na druhého až do úplného konce.
Užívali jsme si to naplno, protože jsme věděli, že se sem vrátíme nejdřív za rok. Oba jsme měli žízeň a po lovu jsme se chtěli přesunout zase na jiné místo. Není bezpečné zůstávat na jednom místě příliš dlouho. Na jednom místě téhle odlehlé části pouště jsme měli schované dlouhé beduínské pláště, které zakrývaly naši zářící kůži a které byly naší jedinou ochranou před zvědavými pohledy. Tady jsme se naštěstí nemuseli bát, že nás někdo uvidí. Byli jsme na místě, které zatím vidělo jen velmi málo lidí.
Rose naposled vydechla a okouzleně se na mě podívala. "Miluju tě, Emmette."
"A já tebe, lásko."
Ještě jednou mě políbila a pak si stoupla. "Máš úplně černé oči," podotkla. "Měli bychom vyrazit."
"Ty taky," připomněl jsem jí, zatímco jsme se oba oblékali.
Popadl jsem ji za ruku a rychlostí blesku jsme se rozběhli na jih.
"Nechci s tím začínat zrovna teď," řekl jsem cestou.
"Ale?"
"Ale vážně bych se rád vrátil na Bellinu oslavu narozenin, co plánuje Alice."
Věděl jsem, že jestli Rosalie něco nechce, je to právě účast na téhle oslavě, ale já jsem tu malou lidskou holku měl fakt rád. Dokázala s Edwardem to, co za celý jeho dlouhý život ještě nikdo nedokázal. Nechtěl jsem si nechat ujít tuhle událost. Bylo mi líto, že Rose má k Belle úplně odlišný přístup.
Rose se zamračila. "Nemůžu říct, že jsem to nečekala," odpověděla po chvilce. "Jestli tam ale vážně chceš jít a nemám na vybranou, tak to taky vydržím."
I v případech, kdy jsme k jídlu nenašli nic jiného než malé veverky a pro nasycení jsme jich museli zabít desítky, se netvářila míň nadšeně než teď.
"Je to ale až za pět týdnů, máme ještě čas pro sebe," snažil jsem se ji povzbudit, aby ji špatná nálada pustila.
"No jo. Tak kam se přesuneme teď?" přešla na jiné téma.
Bavit se o dívce, kterou Edward považuje za nesmírně přitažlivou, zatímco na ni se takhle nikdy ani nepodíval, bylo jako cákat bláto na její čerstvě umyté vlasy. Možná že to by dokonce vydýchala snáz.
"Co takhle trochu potápění?" navrhl jsem. Milovala potápění, obzvlášť v Rudém moři. Museli jsme dávat pozor, aby nás nikdo neviděl, ale jakmile jsme se dostali kus dál, bylo to snadné.
"Nesnaž se si to vyžehlit," pohrozila rádoby temně, ale ruku mi nepouštěla, což znamenalo, že není ani zdaleka tak naštvaná, jak se jeví.
Když jsem s ní sám, je to všechno daleko jednodušší. Až se vrátíme, bude to zase věčně nespokojená, nešťastná a zachmuřená Rosalie. Spousta se pořád diví, jak to s ní vydržím, včetně některých členů naší rodiny. Nikdo nedokáže pochopit, jak je skvělá. Jen je trošku marnivá, to je všechno.
Po několika hodinách jsme dorazili až k místu, kde už byla určitá šance, že někoho potkáme. Rozhlédl jsem se a našel skupinu skalnatých útvarů, kde jsme si schovali pláště. Vyrazili jsme k nim a zastavili se ve stínu vysokých kamenů ošlehaných větrem a pískem. Rose se mě pustila a vklouzla do mezery mezi třemi kameny. Mezera byla uzounká, ale Rose ještě užší. Po pár vteřinách se vrátila se dvěma černými plášti, jedním černým pruhem látky na mou hlavu, páskem a jedním matně průhledným šátkem na svůj obličej. Omotal jsem si látku jako turban a zakryl si všechno kromě očí, které jsem aspoň ukryl do stínu pomocí kousku převisu z mé nové pokrývky hlavy.
Rosalie se nasoukala do pláště, v pase ho přepásala páskem, takže její tělo neztratilo nic ze své krásy, a pak si nasadila i kapuci, kterou byl plášť vybaven. Šátek si zavázala tak, že jí byly vidět jen oči, momentálně černé jako uhel. Už jsme se oba opravdu potřebovali najíst. Pálení v krku se stávalo neúnosným, a nemělo to absolutně nic společného s horkým místem, kde jsme se teď nacházeli. Kapuci si stáhla až nad oči, takže vytvořila stín jak pro obočí, tak pro své oči.
Přiblížil jsem se k ní, zvedl jí šátek z obličeje a políbil ji. "Jsi nádherná," pochválil jsem jí úbor.
Potěšeně se usmála, načež dodala: "Já vím."
Vklouzla rukama pod můj plášť, objala mě kolem pasu a přimkla k sobě. "Emme? Nebude ti chybět to nádherné teplo?" zeptala se potichu.
Věděl jsem, na co se ptá. Tohle místo bylo jedno z našich nejoblíbenějších, nemuseli jsme tady nic skrývat a pravidelně každý rok jsme se sem vraceli. O tom, jaké je tu nádherné teplo, které rozehřívá dokonce i naše ledová těla, ani nemluvím.
"Zase se vrátíme, Rose," odpověděl jsem s úsměvem. "A rybičky už čekají…"
"Ty!" sevřela mě víc, takže to trošku zabolelo. "Neutahuj si ze mě."
"Promiňte, madam," zasmál jsem se zase. "Tak pojď," řekl jsem, chytil ji za ruku a znovu jsme se rozběhli přes poušť dál na jih.

Po několika dalších hodinách se Rosalie najednou prudce zastavila, což jsem nečekal a protože pevně svírala mou dlaň, skoro jsem si utrhl ruku. Její oči se rozostřovaly, ačkoli se bránila tomu, co jí začínalo ovládat. Bylo to poznat.
O pár vteřin později jsem to ucítil taky. Lidská vůně, jen pár kilometrů na západ od nás.
"Soustřeď se," nakázal jsem zároveň jí i sobě. "Máme namířeno jižněji, na jídelníčku je lev, slíbil jsem ti ho, pamatuješ?"
"Jasně," zahuhlala. "Já jen, že už jsem nejedla tak strašně dlouho…"
"Já vím, já taky ne. Pojď, běžíme pryč," pobídl jsem ji a chtěl se rozběhnout. Rose se ale nepohnula, takže jsem ji popadl do náruče a letěl s ní jako vítr přes písčité duny co nejdál od té vůně.
Neměli jsme se nechat takhle vyhladovět. V krku jsem měl jako v ohni a celé moje tělo toužilo po jediném - vrátit s tam a zakousnout se do krásně tepajícího vlhkého krku toho člověka, co tak dokonale voněl. Jen moje hluboké přesvědčení mi pomohlo se odtamtud dostat. Rose měla trochu problémy se ovládnout, když byla takhle moc vyhladovělá. Věděl jsem to, a tak jsem neriskoval.
Viděl jsem jí na očích, co jí stojí námahy jen to, aby se mi z náruče nevytrhla a neběžela zpátky, a tak jsem ji sevřel těsněji, aby nemohla, ani kdyby chtěla.
V tom okamžiku jsem uviděla velkého hlodavce, jak prchá co nejdál od nás, pravděpodobně k hoře kamení, která se tyčila pár set metrů od něj a ke které směřoval. Pustil jsem Rosalii na nohy, popadl ji za ruku a táhnul ji za sebou, abych dohnal toho hlodavce. Chytit ho nebylo těžké, zato nedotknout se ho a vnutit ho Rose mi dalo pekelně zabrat.
"Vezmi si ho, Rose," zašeptal jsem a zvedl jí šátek z obličeje. Vzala zvíře do rukou, rychlým pohybem mu zlomila krk, aby netrpělo, a lačně se do něj zakousla. Vypít všechnu jeho krev by trvalo určitě déle, než doba, kterou ho měla u úst. Odtrhla ho od sebe a podala mi ho.
"Napij se taky, potřebuješ to," naléhala a vložila mi ho až ke rtům, takže jsem neodolal a žíznivě vysál veškerý zbytek krve, který v sobě zvíře mělo. Nestačilo to ani jednomu z nás, ale alespoň trošku to zmírnilo naši bolest v hrdlech a donutilo nás to přestat myslet na chuť krve, která pulzuje v tom člověku jen kousíček odtud.
Rose si otřela rty, které byly od krve, a znovu si nasadila šátek. "Pojď, potřebujeme si zalovit," řekla a chytila mě za ruku.
Rychle jsme se ruku v ruce rozběhli, abychom co nejdřív narazili na nějaká větší zvířata, která by naši žízeň co nejvíc utišila.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama