______________________________________________________________________
FOTKY KOPÍRUJTE S IKONKOU BLOGU, TEXTY NEKOPÍRUJTE VŮBEC!!!

Aktuálně: Downloads The Vampire Diaries: 1. série + 2. série

Čtěte povídku na pokračování WereWolfWoman, která volně navazuje na BD!!!
V nové 43. kapitole čtěte, jak si Leah a Embry užijí první společné
chvilky po několika měsících. :)
Přečtěte si také povídky, vyprávěné:
______________________________________________________________

WereWolfWoman - 30. kapitola

12. června 2010 v 18:04 | elle |  ••• POVÍDKY
Další dílek povídky www... užijte si čtení. :)
NEKOPÍROVAT!!!!!!!!!!!!!!!!

Po dostatečném vykoupání jsem vylezl na břeh a rozplácl jsem se na trávě, abych počkal, než trochu uschnu. Byla zima, ale nebylo to nijak strašné. Určitě lepší, než pak několik dalších hodin běhat v mokrém oblečení.
Zauvažoval jsem, co dál. Původně jsem měl namířeno na útesy při východním pobřeží Kanady, přičemž jsem se pro jistotu chtěl ještě stavit u jezera, kde jsme s Leah strávili nějaký čas, ale teď jsem uvažoval, jestli bych se neměl podívat spíš někam, kde jsem ještě nebyl. Přece jen, jaká je šance, že pokud tam nebyla dřív, tak teď tam bude?
Uvědomil jsem si, že mi jde jen o to se tam znova podívat. Jediné, co mi teď zbývalo, bylo rozhodnout, zda se tam opravdu zaběhnu po cestě podívat nebo ne. Podíval jsem se na oblohu. Podle polohy zářícího slunce jsem usoudil, že bude kolem desáté hodiny. Předpokládal jsem, že kdybych si přichvátl, mohl bych být večer tam. Nechal bych si tam jednu noc a pak bych pokračoval dál na východ.
Podíval jsem se na svoje tělo a viděl, že už jsem suchý. Sáhl jsem pro svoje oblečení a natáhl si ho. Při zavazování tkaniček jsem si pomyslel, že koupit si boty se sucháčem by nemuselo být úplně od věci. Otočil jsem se zády k řece, která mi poskytla dnešní hygienu a navíc uklidnění, které jsem hledal, a rozběhl jsem se na východ.

"Skvělý. Kde to sakra zase jsem?"
Posledních pár hodin jsem strávila určováním správného směru. Nedokázala jsem se moc dobře zorientovat, protože bylo úplně zataženo po celý den a moje instinkty si dávaly zřejmě dovolenou. Ztratila jsem se a nezbývalo mi než doufat, že směřuju, tam kam chci. Bylo na pováženou, že jsem se odhodlala ve svém momentálním stavu potloukat uprostřed lesů úplně sama, ale brala jsem to tak, že nemám na vybranou.
Zoufale jsem se rozhlížela kolem sebe. Stála jsem na břehu obrovského jezera, rozkládajícího se na úpatí nějaké dost vysoké hory. Vůbec jsem netušila, že tu nějaké takové jezero je. Spíš bych řekla, že jsem tady ještě nebyla. Minule jsem buď běžela jinou cestou, nebo jsem úplně mimo svůj původní koridor. Chvíli jsem se ještě rozhlížela a snažila se vyčíst něco z okolní přírody. Po chvíli jsem to ale vzdala, protože jsem musela uznat, že nejsem Vinnetou. Znovu jsem rozpohybovala nohy a vychýlila jsem se víc napravo od svého původního směru. Mělo to být jižněji, ovšem jestli to tak bylo, to netuším.
Míjela jsem jeden strom za druhým, aniž bych se snažila myslet. Nedokázala jsem to. Nemohla jsem souvisle přemýšlet, když jediné, co se mi pořád dokola opakovalo v hlavě, bylo vroucné přání, aby po mém návratu do La Push měl Embry za sebou svůj otisk a mně se nekomplikoval život ještě víc. Chtěla jsem se vrátit domů k Jakovi, Sethovi a mámě. Být sama v lesích mi hodně pomohlo. Popravdě mi to pomáhalo nejvíc ze všeho, jenže po tom, co jsem se přestala proměňovat, už jsem nemohla doufat, že takhle dokážu přežít nějak dlouho.
Nevracela jsem se do La Push jen kvůli pohodlí, ale hlavně proto, že tam najdu Carlisla Cullena. Chtěla jsem, aby mě vyšetřil a zjistil, co se mnou je.
Po chvíli se jemný déšť změnil v daleko prudší liják a já jsem se i přes Kaseyin zimní kabát, který mi věnovala, začala třást zimou. Rozběhla jsem se, abych se co nejrychleji dostala k hustšímu pásu stromů, tyčící se na vrcholu hory, na kterou jsem se právě snažila vystoupat.
Nebylo jednoduché se pohybovat do kopce v těžkém kabátu a s batohem na zádech, ale bohužel jsem si uvědomovala, že bez toho všeho bych teď v lesích dlouho nevydržela. S těžkým dýcháním jsem doběhla pod statné smrky, kterým chyběly spodní větve, sundala jsem batoh ze zad a s úlevou se vyčerpaně svalila na poslední suché jehličí v okolí.
Třela jsem ruce o sebe, abych vytvořila co nejvíc tepla. Rozepnula jsem batoh a vytáhla z něj kus sušeného losího masa, které mi na cestu Kasey zabalila. Pomalu jsem ho přežvykovala a zírala do dálky.
Věřila jsem, že Carlisle mi může poskytnout odpovědi. Nikdy jsem neznala lepšího doktora a většího odborníka, ať už na lidské problémy, nebo na ty nadpřirozené. Dítě napůl upíří a napůl lidské mu nadělalo jen o trochu víc vrásek než vlkodlačí zlomeniny. Vysekal z problémů úplně každého, kdo mu o pomoc řekl. Upřímně jsem doufala, že pomůže i mně.
Ještě několik dalších minut trvalo, než se déšť zase utišil a než jsem dojedla. Zvedla jsem se, oprášila si kalhoty i kabát od jehličí, nasadila si na záda zavřený batoh a vykročila jsem směrem k vrcholku hory.
Cítila jsem se unavená, s neuvěřitelnou chutí bych se teď proměnila do pohodlného vlčího těla a doběhla ještě dnes do La Push. Věděla jsem, že si únavu až příliš uvědomuju a že kdyby byl na mém místě normální člověk, určitě by se necítil stejně. Byla jsem zvyklá vydržet nevydržitelné a přežít nepřežitelné, nikdy se neunavit - tedy aspoň skoro ne - a teď se mi to všechno vymklo z rukou. Musela jsem se naučit být normální. Za normálních okolností by to asi trvalo mnohem déle, ale tady jsem to potřebovala urychlit. Stále jsem si neuvědomovala všechny změny, které nastaly, a tak mě občas ještě něco překvapilo. Neustále jsem si opakovala, co nesmím a co musím.
S nesmírnou úlevou jsem se po dalších několika hodinách vydrápala na obrovský kámen, stojící mi v cestě, a přehoupla se přes spadlý kmen až na poslední rovný kousek místa pod vrcholkem hory. Chvíli jsem tam jen stála a vydýchávala se. Ostrý vítr, který tady nahoře začal pěkně foukat, mi vehnal slzy do očí. Zakryla jsem si obličej rukou, abych se před poryvy uchránila, ale moc platné to nebylo. Vykašlala jsem se na pohodlí a nedočkavě se rozběhla směrem k nejvyšší mýtince, kterou jsem viděla pár metrů před sebou. Myslela jsem, že z ní bude vidět do údolí a že se konečně zorientuju.
S posledním těžkým nádechem jsem dorazila na místo, odkud jsem viděla na všechny světové strany.
Za mnou jsem pod horou viděla jezero, na jehož březích jsem před pár hodinami stála. Teď jsem se nacházela na nejvyšší hoře celého hřebenu pohoří, tyčícího se nad roklí s jezerem, kde jsme se s Embrym koupali. Uvědomila jsem si svou pozici, jakmile jsem si prohlédla celé údolí pod sebou. Jasně jsem si vybavila, jak jsem si horu, na které zrovna stojím, okouzleně prohlížela těsně před sestupem do rokliny.
Zaklonila jsem hlavu a s nesmírnou úlevou, kterou jsem v tu chvíli pocítila, jsem dovolila znovu začínajícímu dešti mi omýt pot z čela. Konečně vím, kde jsem. A dokonce tak blízko... mnohem blíž, než jsem čekala. Myslela jsem, že jsem ještě minimálně dvacet kilometrů daleko. Znova se mi potvrdilo, jak neschopná teď jsem.
Odhrnula jsem si mokré vlasy z osvěženého obličeje a s novou chutí se vydala po kamenitém úbočí dolů. Terén byl extrémně náročný. Velké kameny, spadané stromy, tuny větví a zbytky sněhu mi cestu nijak neulehčovaly. Přesto jsem teď byla mnohem svěžejší a nadšenější než před chvílí. Snad tomu pomohlo, že jsem byla tak blízko záchytnému bodu cesty do La Push, snad třpytící se hladina jezera, vyvolávající všechny ty nádherné vzpomínky, ale každopádně jsem najednou měla víc síly než za poslední dny dohromady.
Jediné, co jsem si v tu chvíli připouštěla, byla radost z nálezu známého místa. Ty špatné vzpomínky, těžké myšlenky a obavy jsem prozatím schovávala v nejzazším koutě svojí hlavy. Alespoň chvilku jsem si chtěla užít tenhle okamžik.
Po pár hodinách náročného sestupu jsem přestala vnímat okolí a jen jsem mechanicky hledala stálé kameny a klády, na které bych mohla stoupat, aniž bych se přizabila.
Přes nové nadšení se na mě po dalších několika minutách začala podepisovat únava. I když bych se nejradši složila na zem a spala aspoň dvanáct následujících hodin, pokračovala jsem dál, abych se k jezeru dostala do tmy.
Začalo se stmívat a já jsem pořád nebyla dole. Oči se mi pořád víc a víc klížily k sobě, ale nebrala jsem na to ohled.
Konečně jsem uviděla řeku, která do jezera tekla ze severní strany. Hora byla z téhle strany opravdu velmi kamenitá. Už jsem neslézala po zemi mezi stromy a nevyhýbala se kamenům. Teď to byl spíš sestup po poměrně dost strmé skále. Bylo pořád těžší a těžší najít nějaké bezpečné místo, kam bych mohla šlápnout, nehledě na to, že ve tmě, která teď panovala, jsem neviděla skoro nic.
Byla jsem už jen pár desítek metrů nad zemí. Nadávala jsem, že jsem nekoukala, kam jdu a neobešla tuhle skálu nějakou schůdnější cestou, ale považovala jsem za zbytečné zase šplhat nahoru a hledat jinou cestu. Tohle zvládnu. Stačil jen maličký okamžik nesoustředění a sklouzla mi noha.
Cítila jsem, jak mi v pravé noze vystřelila bolest až nahoru. Přesto jsem se rukama snažila něčeho zachytit. Skála byla ovšem kluzká od neustávajícího deště a ruce se mi smekly stejně jako předtím noha. Ostrá bolest v hlavě, do které jsem se při pádu udeřila, byla poslední věc, kterou jsem vnímala, než jsem ztratila vědomí.

S každým uběhnutým kilometrem se víc a víc zatahovalo, až slunce nebylo vůbec vidět. Doufal jsem, že aspoň nebude pršet. Nebyla by to extrémní komplikace, jen nepříjemnost, kterou jsem si chtěl odpustit. Neměl jsem nic, podle čeho bych mohl správně určit směr, a tak jsem prostě běžel pořád stejně, doufajíc, že se neztratím.
Po dalších pár hodinách běhu jsem začal poznávat některá místa. Jacob se tady zdržoval poměrně často a jeho vzpomínky jsem s ním určitý čas sdílel. Proto se mi některá místa zdála povědomá. Velká louka s pískovcovými kameny, hromada borovicových větví, která nevznikla přírodní cestou, ale museli ji takhle nanosit lesní dělníci, malá hora neobvyklého tvaru, celá pokrytá ledem, obrovská uměle vykácená mýtina nebo malé jezírko s horskou říčkou mě utvrzovaly ve správném směru místo slunce či hvězd, které jsem kvůli mrakům nemohl vidět.
Původně jsem doufal, že k jezeru dorazím do stmívání, ale už byla dávno tma, když jsem se přiblížil na dohled. Bylo tam, kde být mělo, s vysokou horou na jeho břehu po mé levé ruce. Pod horou tekla řeka, po jejímž levém břehu se tyčila hora, zatímco na jejím pravém břehu leželo jezero. Mezi řekou a horou byla ještě poměrně prostorná louka, nebo spíš kamenitý palouk. Zatímco na vrchní polovině hory rostla spousta stromů, spodní polovina byla výhradě celá skalnatá.
V okamžiku, kdy jsem se dostal až k řece, jsem pod horou uviděl někoho ležet. Ze vzdálenosti, která nás dělila, jsem byl schopen říct jen to, že ať už je to kdokoli, má na sobě tmavý kabát. Překvapilo mě, že ta osoba - z dlouhých černých vlasů jsem usuzoval, že žena - má při spánku na zádech pořád batoh. Lekl jsem se, jestli se jí něco nestalo, ale řeka byla v tomhle místě hodně hluboká a prudká, nebyl bych schopen ji bezpečně přebrodit ani přeplavat. Zoufale jsem se rozhlédl na obě strany. Kus dál proti proudu jsem spatřil, jak řeka světlá a tvoří se na ní více pěny. Uvědomil jsem si, že to je proto, že začíná být mnohem mělčí a s více kameny, po kterých půjde přejít.
Rozběhl jsem se k tomu místu, abych se k té ženě dostal co nejrychleji. Ležela ke mně zády, takže jsem nemohl posoudit rozsah zranění, pokud vůbec nějaká měla. Ale jistota je jistota.
Přebrodil jsem řeku a sprintoval jsem k ležící postavě. Doběhl jsem k ní, ale zarazil jsem se. Mám s ní hýbat? Teď, když jsem se k ní dostal blíž, jsem viděl, že její noha je zkroucená v hodně nepřirozeném úhlu. Váhal jsem. Bál jsem se, že jí ještě víc ublížím.
Zvedl jsem ruku s úmyslem přitlačit jí dva prsty na krk, abych zkusil nahmatat tep. Za tím účelem jsem musel odhrnout zaprášené a mokré vlasy z její tváře.
V okamžiku, kdy jsem uviděl její obličej, ačkoli jen ze strany, zastavilo se mi srdce.
"Leah?" zalapal jsem po dechu.
V duchu se mi míhala jedna otázka za druhou. Proč je oblečená jako na severním pólu? Proč má batoh s tolika věcmi? Jak je možné, že se vůbec neuzdravuje a z jakého důvodu vůbec lezla na tu horu?
Znal jsem odpověď jen na jedinou otázku - nepoznal jsem ji, protože byla moc oblečená. Nečekal bych, že na sobě bude mít víc než to, v čem ode mě odcházela, takže mě ani ve snu nenapadlo, když jsem tu viděl někoho ležet, že je to ona. I když mi mělo dojít, že narazit tu na někoho cizího by byla sakra velká náhoda.
Rychle jsem jí nahmatal tep. Byl slabý, ale naštěstí tam byl. Z nosu jí tekla krev, stejně jako z rány na hlavě. Bál jsem se, abych jí neublížil, takže jsem ji co nejjemněji sundal batoh ze zad a položil ji na záda. Až dosud totiž ležela v nepřirozené pozici. Využil jsem toho, že je pořád v bezvědomí, a narovnal jsem jí zlomenou nohu. Naštěstí nešlo o stehenní kost, ale o kost holenní, která se hojí rychleji. V okamžiku, kdy jsem trhnul její nohou, aby se kosti narovnaly, sebou Leah cukla a probrala se.
Bloudila očima po obloze, přičemž bolestivě vydechla a vzápětí se rozkašlala. Trhla sebou, načež vykřikla bolestí a její ruce vystřelily k hrudi. Zřejmě zlomená žebra, usoudil jsem podle místa, které si opatrně svírala.
"Leah?" oslovil jsem ji v obavách. "To jsem já, Embry. Co se ti stalo?"
"Embry?" zašeptala namáhavě. Zmateně se rozhlížela kolem sebe, dokud mě nenašla. "Co tady děláš?"
"To není podstatný. Co se ti stalo?" opakoval jsem zoufale. Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem ji aspoň chytil za ruku. Leah mi ji jemně stiskla.
"Já... spadla... spadla jsem ze skály," zadrhávala se.
"Jak je to dlouho?" vyzvídal jsem.
"Netuším," vzdychla a zase se rozkašlala. "Myslím, že jsem ztratila vědomí."
"Taky bych řekl. Bolí tě něco?" snažil jsem se z ní dostat co nejvíc informací. Ale nebylo to jednoduché, protože zase napůl usínala. Lekl jsem se, že zase upadá do bezvědomí. "Nenenenene... Neusínej mi tady."
"Promiň. Bolí mě hlava, praštila jsem se při pádu. A řekla bych, že mám zlomený žebra... a taky pravou nohu," vypočítávala přerušovaně.
Těžce se jí dýchalo, zlomená žebra nejspíš pěkně bolela. Ještě jsem žebra zlomená neměl, takže jsem to nemohl posoudit. Byl jsem ale rád, že si neprotrhla plíci. Zatím.
"Musíme tě dostat k doktorovi," usoudil jsem.
"Ne!" protestovala. "Nemůžu jít do nemocnice, zbláznil ses? Až mi naměří teplotu skoro pětačtyřicet, zjistí, že se mi všechno rychle hojí a že můj počet chromozomů se od lidských liší, co myslíš, že udělají?"
Zmlkul jsem, když mi došlo, že co říká, je pravda. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co musíme udělat. "Dobře. Dostanu tě k Carlislovi."
Když jsem řekl upírovo jméno, zarazila se a odvrátila ode mě hlavu.
"Co se děje?" zašeptal jsem jemně. "Chápu, že už mě nechceš vidět, ale sama se tam nedostaneš..."
Odmítala se na mě podívat, jen si dál pevně tiskla levou ruku ke zlomeným žebrům. "O to nejde."
Zmateně jsem na ní zíral a snažil se pochopit, o co jí tedy jde, ale nic mě nenapadalo.
Konečně se na mě podívala, v očích smutek a strach. "Můžeš mě klidně vzít do normální nemocnice. Už se nedokážu proměňovat, Embry. Nejsem schopná si zachovat vysokou teplotu, neuzdravuju se rychleji než normální lidi. Už nejsem vlkem. Předtím... nedošlo mi to, když jsi navrhl, že mě vezmeš k doktorovi. Ještě si to plně neuvědomuju."
Zůstal jsem na ní zírat s nevěřícným pohledem. "Jak je to možný?"
"Nevím," řekla zoufale. "Proto jsem měla namířeno za Carlislem."
Rozhodl jsem se tím zabývat později. Teď se jenom potřebujeme dostat k nějakému doktorovi.
"V tom případě tady ale nemůžeš takhle ležet, potřebuješ se dostat do tepla. A taky ti musíme zafixovat žebra i tu nohu. Ještě než jsi se probudila jsem ji narovnal, takže by to nemělo tak moc bolet. Jo a ošetřím ti tu hlavu," dodal jsem věcně.
Snažil jsem se, abych nezněl vyděšeně, aby se Leah spíš uklidnila, i když představa toho, jak se dostáváme do poměrně daleké La Push s jejími zraněními mi nedodávala moc odvahy. Ať už s ní bylo cokoli, věřil jsem, že je to dočasné, a že v normální nemocnici by si mohli začít příliš všímat.
Přikývla, ale nemluvila.
Byl jsem strašně rád, že jsem ji našel, ale ten způsob se mi vůbec nelíbil. Raději bych ji hledal dalších několik dní, hlavně abych ji našel zdravou.
Mlčky jsem si sundal tričko. Bylo bohužel mokré, takže jsem se trochu bál, abych jí do rány nezanesl infekci, ale to by se dalo i suchým, takže jsem ho roztrhl vejpůl a udělal z něj co nejdelší obvaz. Zvedl jsem se a doběhl k nejbližším stromům, ze kterých jsem ulomil dvě stejně dlouhé rovné větve, se kterými jsem se vrátil k Leah.
Podíval jsem se na její nohy, po mém předchozím zásahu naštěstí ležící rovně. Měla na sobě dlouhé kalhoty, které vypadaly velice teple.
"Promiň, ale musí se to zpevnit, jinak to bude ještě daleko horší," zašeptal jsem. "Teď se snaž nehýbat, musím ti sundat boty a vyhrnout kalhoty."
Leah přikývla, ale v okamžiku, kdy jsem jí sáhl na nohu a rozvázal jí tkaničky, takže se její zlomené kosti o sebe byť sebemíň otřely, stiskla zuby k sobě, aby neřvala bolestí. Začaly jí téct slzy a ačkoli mi to drásalo srdce, věděl jsem, že jsem mluvil pravdu. Pokud to nezpevním, začne to natékat a bolet daleko víc.
Děkoval jsem Paulovi a jeho zdravotnickému kurzu, který podstoupil před pár měsíci, když se rozhodli odjet s Rachel do Amazonie na líbánky. Chtěl být připravený, kdyby se jí cokoli stalo. Poprvé v životě jsem mu byl vděčný.
Rychle jsem jí sundal botu a pomalu vyhrnul nohavici až nad koleno.
Běžem celého procesu byla Leah zticha, jen skřípala zuby, jak se snažila být potichu. Jakmile jsem jí přiložil větve k noze a začal zranění obmotávat svým roztrhaným tričkem, už to nezvládla a její nádechy a výdechy byly pořád bolestivější, jak se snažila vyrovnat s tím, co jí působila zlomená noha a zároveň žebra, která jí musela dřít vnitřní orgány, zatímco sebou škubala. Po pár dalších vteřinách omdlela.
"Leah? Leah?" vyděsil jsem se. Znovu jsem zkontroloval její tep, naštěstí už byl silnější než předtím. Předpokládal jsem tedy, že omdlela bolestí. Doufal jsem, že ji dokážu připravit na cestu, než se znovu probere.
Snažil jsem se nenechat rozptylovat Leahiným obličejem. I přes krev a špínu, kterou byla kvůli pádu do jehličí, kamenní a hlíny pokrytá, byla pořád stejně krásná, jako jsem si pamatoval. Věděl jsem, že si musím pospíšit.
Rychle jsem dokončil obvaz na noze, pak jsem jí rozepl kabát i svetr, který měla pod ním, abych se dostal k žebrům. Doufal jsem, že nemá vnitřní zranění, že to zůstalo opravdu jen u zlomených žeber. Opatrně jsem jí vyhrnul tričko, abych se podíval, jestli na břiše nemá velké modřiny. Našel jsem jen jednu, přesně v místě, které si předtím chytila, když se probrala. Zpevnil jsem jí všechna žebra k sobě jakýmsi kusem hadru, co jsem našel v jejím batohu.
Potom jsem vzal kapesník, který měla v kapse, a doběhl ho namočit do řeky. Omyl jsem jí hlavu a co nejlépe a nejopatrněji očistil celý její obličej. Zapnul jsem ji zpátky do svetru i kabátu, aby jí nebyla zima, sedl jsem si vedle ní a čekal, až se probudí. Konečně jsem si mohl dovolit luxus pozorování její krásy. Nedokázal jsem pochopit, jak jsem ji mohl nechat někdy odejít.
Byl jsem si jistý jednou věcí. Už ji nikdy nenechám znova odejít.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 nika nika | 30. srpna 2010 v 23:53 | Reagovat

strašne ale strašne moc

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama