______________________________________________________________________
FOTKY KOPÍRUJTE S IKONKOU BLOGU, TEXTY NEKOPÍRUJTE VŮBEC!!!

Aktuálně: Downloads The Vampire Diaries: 1. série + 2. série

Čtěte povídku na pokračování WereWolfWoman, která volně navazuje na BD!!!
V nové 43. kapitole čtěte, jak si Leah a Embry užijí první společné
chvilky po několika měsících. :)
Přečtěte si také povídky, vyprávěné:
______________________________________________________________

WereWolfWoman - 33. kapitola

12. února 2011 v 11:33 | elle |  ••• POVÍDKY
33. kapitolka o Leah, Embrym, Jakovi a Sethovi. Co se dál stane? :)
NEKOPÍROVAT!!!!!!!!



Nedokázal jsem ji přestat líbat. Bylo to jako bych ji neviděl roky, ne týdny. Měl jsem se lépe ovládat, moc dobře jsem věděl, že je zraněná a že trpí bolestí, ale přesto jsem se nemohl přemluvit k tomu, abych ji pustil.
Nevypadalo to, že ona by to snad chtěla. Úplně ze začátku toho polibku jsem se o to pokusil, ale Leah mi to nedovolila. Prostě jen zavrtěla hlavou a znovu se ke mně nahnula, i přes zlomená žebra. V tu chvíli bych udělal cokoli, aby byla zase zdravá. Proč sakra přišla o svoje schopnosti? Proč tak najednou? Znovu jsem pocítil naléhavou potřebu hned upalovat do La Push, ke Carlislovi. Vzápětí mi ovšem došlo, že tam ještě není a že v podstatě není kam spěchat. To mi celou věc moc neulehčilo, naopak jsem se potom už ani nechtěl přesvědčit, abych se od ní odtrhl. Uvědomil jsem si, že v téhle chvíli od ní nemůžu čekat víc, než polibek. Ničilo mě to, ale zároveň mi díky tomu došlo, že mi stačí její pouhá přítomnost.
Po dlouhé chvíli se ode mě odtrhla a prudce dýchala, zatímco mě pustila a sevřela si rukama žebra. Přesto se neodtáhla víc než pár centimetrů.
"Promiň," omlouval jsem se a těžce dýchal. "Nemůžu si pomoct. Jsem rád, že jsem znovu s tebou."
"To není tvoje vina," šeptala namáhavě a jednu ruku zvedla k mé tváři. "Jsem na tom stejně. Ale moje tělo trochu protestuje. Pro dnešek toho už na mě bylo prostě moc."
Naprosto jsem tomu rozuměl. Zvedl jsem ruku a položil svou dlaň přes její.
"Budeme pokračovat," zamumlal jsem a zvětšil mezeru mezi námi, abych zase mohl rozumně uvažovat.
"Dobře," vzdychla a zvedla ruku, abych ji mohl lépe zvednout.
Znovu odmítla sníst nabízené jídlo, jen se napila z láhve vody, kterou jsem ji předtím podal. Všechno jsem to pak nacpal dovnitř batohu a hodil si ho na záda. Následně jsem si ji opatrně vysadil do náruče. Tentokrát neomdlela, což jsem považoval za dobré znamení.
Měl jsem plán, který vyžadoval pohnout se o trochu jižněji, někam mezi lidi. Rozběhl jsem se, jak nejopatrněji jsem dokázal. Být znovu tak blízko Leah - prakticky se mě dotýkala celým tělem, zatímco jsem ji nesl - mi zastíralo myšlení. Nemohl jsem myslet skoro na nic jiného. Měl jsem štěstí, že jsem zrovna nic jiného v hlavě promyslet nepotřeboval, protože bych toho pravděpodobně moc nevymyslel.
Celou cestu k prvnímu velkému městu, které bylo na naší trase, jsem čekal, kdy Leah zase omdlí, ale nesla to statečně. Nemluvili jsme, jen jsme se na sebe občas podívali. Ve chvílích, kdy na mě upřela svoje oči, ze kterých prýštila bezmezná důvěra, touha a... možná... i láska, jsem ji sevřel pevněji a zrychlil jsem tempo. Po několika dalších hodinách Leah usnula. Neomdlela, prostě usnula. Poznal jsem to ze způsobu, jak si na mě položila hlavu a jednu ruku.
Do města jsme dorazili pozdě odpoledne. Nechtělo se mi Leah budit, ale nemohl jsem ji nechat samotnou v lese, aniž bych jí vysvětlil, o co jde. Jemně jsem ji položil do mechu za hradbu stromů hned vedle polní cesty tak, aby na ni od ní nebylo vidět.
"Leah," zašeptal jsem a jemně ji pohladil po tváři. "Leah, probuď se."
Po pár vteřinách zamrkala a rozhlédla se kolem. "Kde jsme?"
"To je jedno," řekl jsem popravdě. "Potřebuju si něco vyřídit, zvládneš tady počkat?"
Zmateně se na mě dívala. Snažila se mi v očích přečíst, o co mi jde. "Zvládnu to."
Opatrně jsem se k ní nahnul a krátce ji políbil. "Jak ti je?" zeptal jsem se ještě před odchodem.
"Jde to," řekla neurčitě, přestala si svírat žebra a položila si ruce podél těla.
Moc jsem jí to nevěřil, ale právě proto jsem se od ní mohl rychleji dostat a rozběhnout se do města. Neměl jsem tričko, jen kraťasy, ale nepředpokládal jsem, že někoho potkám. Mým cílem byla okrajová část města. I tam se dá sehnat slušné auto.


Nejistě jsem se dívala za Embrym, jak odchází. Kam jde? Co chce dělat tady, uprostřed lesů?
Na jeho poslední otázku před odchodem jsem mu zalhala, aby si nedělal starosti. Cítila jsem se hůř, než před započetím cesty. Začínala se mi pekelně motat hlava a dělaly se mi mžitky před očima. Přičítala jsem to otřesu mozku, ale pochybovala jsem, že ta může i za bolest břicha. A co hůř, podobnou bolest jsem znala. Trpívala jsem jí pravidelně každý měsíc až do doby, než se ze mě stal vlk. Zavřela jsem pevně oči a nepřestávala doufat, že to není vnitřní krvácení, i když mi bylo jasné, že to samé, co si pamatuju, to určitě být nemůže.
Nechtělo se mi už spát, spala jsem dost dlouho. Alespoň jsem tak usuzovala z polohy slunce, které z mé pozice bylo vidět dobře. Bylo milé zase vidět slunce, byla to taková příjemná připomínka, že ne všechno je špatné. Ten zářivý žlutý kotouč má přece nabuzovat optimismus a dobrou náladu, ne? U mě to sice moc nefungovalo, ale přece jen to nebylo už tak bezútěšné jako doteď.
Zůstala jsem ležet s pohledem zabodnutým do nejbližšího stromu a snažila se nemyslet na nic. Obě ruce jsem měla položené na břiše a nohy jsem nechala natažené. Méně to pak bolelo.
Netrvalo to dlouho a uslyšela jsem motor auta. Zarazila jsem se - kde se tady bere auto? Než jsem se ale nad tím mohla zamyslet, auto prudce zastavilo - velice blízko mě. Ležela jsem jako myška, ani jsem nedutala.
Z auta někdo vystoupil a kroky se rychle přibližovaly. A pak se mi ve výhledu objevil Embry! Beze slova jsem na něj zírala. Kde to auto vzal?
Usmíval se od ucha k uchu. "Tak jdeme," pobídl mě.
Nepřestávala jsem sledovat jeho opatrné pohyby, když mě zvedal do náruče a nesl k černému sporťáku s otevřenou střechou. Opatrně mě položil na zadní sedadlo, nohu mi nechal nahoře, zatímco tělo mi opatrně opřel o sedačky. Úplně vlevo na sedadle ležely dva velké polštáře, které mě podepřely, takže jsem ležela poměrně pohodlně. Přála jsem si být menší, abych se tam vešla snadněji. Mírně jsem usykla, když se mi žebra dotkla při tom, jak mě Embry pokládal.
"Co to má znamenat?" zeptala jsem se nejistě.
"Kdybychom měli běžet celou dobu, trvalo by to příliš dlouho," odpověděl. Ujistil se, že ležím pohodlně, a sedl si za volant. Zatáhl střechu a mrkl na mě do zpětného zrcátka.
Ani jsem nevěděla, že ležím u cesty, uvědomila jsem si zpětně. Chtělo by to zpátky moje vlkodlačí smysly i schopnost uzdravování.
Embry vytúroval motor a rozjel se. Jakmile jsme se dostali na silnici, šlápl na plyn a rozjel se vpřed tak rychle, jak mu to auto dovolovalo. Vybíral zatáčky takovou rychlostí, že jsem jenom čekala, kdy se mu to nepovede, ale cílevědomě se řítil pořád dál. Spát jsem nemohla, takže jsem většinu času věnovala pozorování Embryho v zrcátku nebo rychle se míhajícího okolí za okýnkem.
"Embry?" oslovila jsem ho po pár hodinách jízdy. Už byla hluboká tma.
Embry střelil pohledem do zrcátka a pak zpátky na silnici. Jeho pohled naznačoval obavu, ale podruhé už se na mě nepodíval, jenom se soustředil na silnici. "Co se děje?"
"Kolik je hodin?" zeptala jsem se. Původně jsem chtěla vědět něco jiného, ale jeho pohled mi to trochu rozmlouval.
"Půl dvanáctý," odpověděl zamyšleně.
"Co kdybychom zastavili, aby ses trochu prospal?" navrhla jsem a uhnula pohledem zase ven z okénka.
Oproti mému očekávání mi to odsouhlasil. "To není úplně nejhorší nápad. Tohle auto je rychlejší, než jaký jsem čekal, takže nebude vadit, když si na pár hodin zdřímnu." Zívl.
Přikývla jsem a snažila se nevšímat si bolesti v břiše, která neustávala.
Embry se začal prohrabovat přihrádkami. Po chvilce toho nechal a stočil volant, takže jsme sjeli ze silnice na nějakou lesní cestu. Ujel pár kilometrů mezi tmavými stromy a pak zastavil. Vypnul motor a otočil se ke mně.
"Ty zůstaň tady, já si lehnu venku. Sem se oba nevejdeme," řekl tiše. Otevřel dveře, vystoupil ven a zabouchl za sebou.
Zůstala jsem tiše ležet uvnitř auta a připadala si jako v kleci. "Embry?" zašeptala jsem znovu. Věděla jsem, že pokud ještě nespí, uslyší mě. "Můžeš prosím stáhnout tu střechu? Nemůžu tady vevnitř dýchat," požádala jsem potichu, když jsem ho uviděla za okýnkem.
V rychlosti nasedl na přední sedadlo, nastartoval a zmáčkl knoflík. Mezitím jsem já stiskla další tlačítko, na stažení okénka. Potřebovala jsem vzduch.
Jakmile se oboje stáhlo, Embry motor zase vypnul. Tentokrát ale zůstal sedět. Zíral přímo před sebe a nemluvil.
Najednou jsem zatoužila být mu blíž, než přes sedačku nebo dokonce celou karoserii. "Víš co?" zašeptala jsem. "Radši bych se vyspala venku. Tady opravdu nemůžu dýchat."
"Jasně," přikývl a vystoupil. Vyndal mě z auta, aniž by mě něco bolelo víc než doteď, a položil mě na trávu.
Mlčky jsem zvedla ruku. Jenom o kousek. Jen tak, abych mu dala najevo svoje pohnutky. "Pojď ke mně," řekla jsem toužebně.
Přiblížil se ke mně a opatrně si lehl vedle. Chytil mě za ruku a pevně mi stiskl prsty. Povzdychl si, ale nic neřekl. Cítila jsem vedle sebe jeho tělo, sálalo z něj horko. Na rozdíl ode mě si zachoval vlkodlačí teplotu, takže mi teď nebyla vůbec zima. Ležel u mě tak těsně, jak to jen šlo. Musela jsem zůstat na zádech, protože mě břicho stále bolelo, takže jsme nebyli tak blízko, jak bychom chtěli. Nahnula jsem hlavu, abych mu byla blíž. Zachoval se naprosto stejně. Zůstala jsem ležet ve stejné pozici a zavřela jsem oči. Trvalo mi dlouho, než jsem usnula, ale těsně předtím, než se tak stalo, jsem uslyšela Embryho pravidelné oddechování. Nespal už pěkně dlouho, potřebuje si odpočinout.
Stiskla jsem mu ruku ještě pevněji a o chvilku později taky usnula.


Spal jsem déle, než jsem chtěl. Bylo už světlo, když jsem otevřel oči. Leah ležela vedle mě se zavřenýma očima, ale neřekl bych, že spala. Dýchala příliš nepravidelně a navíc se mě pevně držela za ruku.
"Spíš?" zašeptal jsem a oplatil jsem jí stisk ruky.
"Ne."
"Je ti špatně?" zeptal jsem se zděšeně. Její tón naznačoval něco víc než pouhou odpověď na mou jednoduchou otázku. Nadzvedl jsem se na loktu a podíval se jí do obličeje. Musela to vycítit, protože otevřela oči.
"Není mi nejlíp," odpověděla pomalu. "Trochu mě... totiž... začalo mě bolet břicho."
"Kdy?"
"Včera večer."
"Proč jsi to neřekla dřív?" podivil jsem se se strachem v očích.
"Myslela jsem, že to přejde," řekla vyhýbavě. Nevěřil jsem tomu. Nechtěla mě víc znepokojovat, určitě čekala, aby to pak řekla až Carlislovi.
"Bože, Leah," zamumlal jsem a sedl si. "Dej ruce stranou." Nemohl jsem jí prohmatat břicho, protože si ho jednou rukou pevně svírala.
Zvedla ruce pryč. Opatrně jsem jí vyhrnul tričko a prohmatal jí břicho na několika místech. Když jsem se dostal až k podbřišku, vykřikla bolestí. Hmm. To je zlé. Nechtěl jsem ji děsit, takže jsem zachoval tvář a nic neřekl.
"Nevím, co to je," řekl jsem napůl upřímně. Věděl jsem, že je to špatné, ale nevěděl jsem, jak moc. "Asi radši pojedeme dál."
"No jasně. Jenom ještě maličkost," zastavila mě, když jsem se ji znovu chystal zvednout a naložit do auta. Vypadalo to, že se odhodlává se mě zeptat na otázku, kterou mi chtěla položit v noci a nakonec si to rozmyslela.
"Mohla ses zeptat už v noci," řekl jsem pomalu a podíval se jí do očí.
Podívala se na mě vědoucím pohledem. Tušila, že jsem na ní v noci poznal, že chtěla původně vědět něco jiného, než kolik je hodin. Samozřejmě jí bylo jasné, že jí znám natolik dobře.
"Jenom mě zajímalo, co hodláš dělat, až dorazíme do La Push," řekla bez stopy emocí v hlase. "Prostě se jen vrátíš ke každodennímu životu? Budeme dělat, že se tohle všechno nestalo a že je všechno perfektní?" Ke konci už neudržela nevzrušený tón a do hlasu jí prosákl sarkasmus.
Propaloval jsem jí očima, snažil se poznat, co chce slyšet. Teď ji ještě víc rozrušovat by nebylo nejlepší, ale na druhou stranu jsem jí nechtěl lhát.
"Ne," odpověděl jsem po několika minutách pravdivě. Jen se na mě dívala a vyčkávala, co dál řeknu. Poznala, že to není všechno. A já se rozhodl jí říct pravdu. "Pravdou je, že se bojím, Leah. A to hned několika věcí. Hlavní je, že nevím, co s tebou je. Podle toho, co řekne Carlisle, se může odvíjet naše další budoucnost. Možná je to přechodné a v tom případě nechci zůstat v La Push. Nemůžu jen tak sedět a předstírat, že se tohle nestalo," použil jsem její vlastní slova na svou obranu.
"Takže všechno opustíš? Necháš tam mámu samotnou? Už nebudeš hlídkovat s ostatními ze smečky na ochranu kmene? Necháš je napospas?" zeptala se ironicky. "Kvůli mně?"
Přikývl jsem. "Pokud mě bude zapotřebí, Sam mi může vždycky dát vědět a já se vrátím. A co se týče mámy, nemůžu celý život podřídit jen jí," dodal jsem se zármutkem v hlase.
Máma byla sama, měla jen mě. Věděl jsem to moc dobře. Ale má právo si mě na zbytek mého mizerného života držet doma? Neřekl bych. Časem si také někoho najde, jako Sue.
"Prosím tě, Leah," zašeptal jsem bolestně. "Pochop mě konečně. Chci být s tebou, ne s nimi."
Uhnula pohledem, jako by mi pořád nevěřila. Nečekal jsem, že mi uvěří všechno a hned, na to byla příliš nedůvěřivá, zlomená, zrazená a opatrná. Ale aspoň něco z toho by mohla vzít vážně. Vzdychl jsem a znovu ji přesunul do auta. Už jsme tady otáleli moc dlouho, potřebujeme Carlisla. Sedl jsem si za volant, zatáhl střechu zpátky na místo a šlápl na plyn s posledním pohledem na Leah ve zpětném zrcátku. Překvapily mě slzy, které jí tekly po tvářích proudem. Nebyly to slzy fyzické bolesti. Šlo spíš o tu psychickou.
Leah byla otočená, jak jen to šlo. Snažila se, abych ji neviděl brečet, takže jsem dělal, jakože jsem si toho nevšiml, a jen jsem přidal ještě víc plynu, abychom byli v rezervaci co nejdřív.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Který Salvatore je lepší?

Damon
Stefan

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama