Přes víkend jsem byla na Šumavě, a tudíž nepřibývaly žádné články, za což se omlouvám, ale na druhou stranu jsem si tam krásně odpočinula, a taky jsem hodně fotila. V sobotu odpoledne jsem se vrhla na květiny, co jsem našla tak různě po zahradě. :D Pár foteček jsem vám sem hodila, nevím, jestli se vám budou líbit, ale některé jsou docela slušné, podle mého názoru. :D Takže se ještě jednou omlouvám za svou víkendovou absenci zde, a tady jsou ty fotky.
Na to, že ještě před týdnem byl mráz, jich kvete docela dost, že? :)
KDYBYSTE ČISTĚ NÁHODOU CHTĚL MOJE FOTKY NĚKDO KOPÍROVAT, TAK JEN SE ZDROJEM!!!!
Na dovolené jsme byli na hoře s názvem Chopok. Byl tam moc pěkný výhled.
Vzadu jsou vidět Vysoké Tatry.
I přes nadmořskou výšku skoro dva ticíce metrů tam rostly borůvky.
Všude tam létali lidi na paraglidech... Jednou to taky zkusím...
Lesy všude kolem...
A tenhle kopec jsme museli vyšlapat. Jela tam sice lanovka, ale to není ono.
Ukazatele tam nejsou v kilometrech, ale v hodinách. Je to tím, že v místním terénu můžete jít kilometr deset minut, ale taky dvě hodiny. Tohle bylo maximálně dvě stě metrů, a jak vidíte, trvalo to hodinu deset.
Cesta vypadala takhle - naskládané kameny a vedle kleče a tráva.
A tady na závěr ještě jeden výhled. Vzadu jsou vidět opět Vysoké Tatry, jak jsem říkala na začátku.
Tato fotka je také z Českého Šternberka - hrozně se mi líbí makro fotky, jak jsem již poukazovala, a tahle se mi opravdu líbí. Nevím, jestli můžu říct, že je povedená, to asi ne, přesto... mě něčím zaujala. Co vás?
"Musím odejít," zašeptala jsem. "Musím jít hned, dokud je tma a dokud všichni spí."
"Takže vážně odcházíš?" zamumlal smutně a odvrátil hlavu.
"Víš stejně dobře jako já, že to musím udělat. A sama," dodala jsem pro jistotu. Drásalo mi to srdce, ale věděla jsem, že dělám správně. Díky té noci jsem si uvědomila, co musím udělat. Včerejší rozchod byl definitivní, tohle bylo opravdu jenom pozdní rozloučení.
V očích se mu zračila bolest, ale viděla jsem na něm, že konečně pochopil. Došlo mu, že nemůže opustit svou matku, svou smečku... věděl, že se otiskne a mně by tím pak ubližoval. Byla jsem si jistá, že mi to nechce ztěžovat.
"Půjdeš mě doprovodit?" zeptala jsem se tiše, aniž bych se na něj podívala.
Neřekl nic, ale po chvilce jsem slyšela, jak vstává z postele. Pohyb za mnou byl tichý, ale jistý. Cítila jsem jeho pohlazení na svých ramenou a bezděčně se otočila.
Podíval se mi do očí s odevzdaným výrazem. Věděl, že tohle je opravdu naposled, co se na nějakou dobu vidíme. Pohladil mě po tváři a přejel až k boku. Pak se ke mně pomaličku nahnul a jemně přitiskl svoje rty na ty moje. Líbal mě jen chvilku, než se odtáhl a objal mě.
"Myslím, že líp jsme se rozloučit nemohli," zašeptala jsem mu do ramene. "Děkuju."