A proč zrovna tam a ne někde jinde? Podle slov Michaela Baye: "V Tokyu to všechno začalo, proto si zasloužilo premiéru."
Tady na tej první fotce jsou všichni důležití lidé + Bumbleebee (ten žlutej robot, kdybyste ho přehlédli :D). Je to fotka právě z té úplně první premiéry, tedy z Tokya. Megan tam měla fakt nádherné šaty.
Chystají se Transformers 2!!! Do kin v ČR by měl tento film přijít 25.6.2009.
A o čem to bude???
Bitva o Zemi sice skončila, ale válka o vesmír teprve začíná. Ne náhodou si v prvním dílu zvolili mechanoidi naší planetu za bojiště. Ukrývala mocný artefakt, jehož ovládnutí může té či oné straně přinést definitivní vítězství. Hodní Autobots a zlí Decepticons se v rytmu Michaela Baye přeměňovali z robotů do dopravního prostředku a to za všeobecného jásotu - diváků, publicistů a zejména producentů. V pokračování se oslabené jádro zlých Decepticons vrací na rodnou planetu Cybetron. Výrazně narcistický robot Starscream (ne náhodou si zvolil podobu stíhačky F-22) si po smrti Megatrona nárokuje roli vůdce a nejen to. Chce se vrátit na Zemi a vyřídit staré účty. Sam (Shia LaBeouf) se mezitím zbavil statutu "geeka". Utvrzuje ho vtom nadupaná kára, ale i černovláska Mikaela (Megan Fox), se kterou chodí na univerzitu. Když ze skladů americké armády kdosi ukradne tělo Megatrona, pochopí nejen Sam, ale i Autoboti, že je na čase opět zmobilizovat veškeré síly.
"Musím odejít," zašeptala jsem. "Musím jít hned, dokud je tma a dokud všichni spí."
"Takže vážně odcházíš?" zamumlal smutně a odvrátil hlavu.
"Víš stejně dobře jako já, že to musím udělat. A sama," dodala jsem pro jistotu. Drásalo mi to srdce, ale věděla jsem, že dělám správně. Díky té noci jsem si uvědomila, co musím udělat. Včerejší rozchod byl definitivní, tohle bylo opravdu jenom pozdní rozloučení.
V očích se mu zračila bolest, ale viděla jsem na něm, že konečně pochopil. Došlo mu, že nemůže opustit svou matku, svou smečku... věděl, že se otiskne a mně by tím pak ubližoval. Byla jsem si jistá, že mi to nechce ztěžovat.
"Půjdeš mě doprovodit?" zeptala jsem se tiše, aniž bych se na něj podívala.
Neřekl nic, ale po chvilce jsem slyšela, jak vstává z postele. Pohyb za mnou byl tichý, ale jistý. Cítila jsem jeho pohlazení na svých ramenou a bezděčně se otočila.
Podíval se mi do očí s odevzdaným výrazem. Věděl, že tohle je opravdu naposled, co se na nějakou dobu vidíme. Pohladil mě po tváři a přejel až k boku. Pak se ke mně pomaličku nahnul a jemně přitiskl svoje rty na ty moje. Líbal mě jen chvilku, než se odtáhl a objal mě.
"Myslím, že líp jsme se rozloučit nemohli," zašeptala jsem mu do ramene. "Děkuju."