Emily Young se svými jizvami, které jí nezpůsobil medvěd,
jak všichni tvrdí, ale Sam Uley, když se jako vlkodlak
přestal ovládat? Tady je jedna fotečka Tinsel s make-upem jizev...
Vystoupili na schod a bez zaklepání vstoupili do domu. Nesměle jsem šla za nimi. Přední pokoj, jako u Billyho, byla hlavně kuchyně. U pultu vedle dřezu stála mladá žena s hebkou měděnou kůží a dlouhými rovnými havraními vlasy. Vyndávala z plechu velké bábovičky a kladla je na papírový talíř. Na vteřinku mě napadlo, že důvod, proč mi Embry řekl, abych na ni nečuměla, byl ten, že je dívka tak krásná.
"Musím odejít," zašeptala jsem. "Musím jít hned, dokud je tma a dokud všichni spí."
"Takže vážně odcházíš?" zamumlal smutně a odvrátil hlavu.
"Víš stejně dobře jako já, že to musím udělat. A sama," dodala jsem pro jistotu. Drásalo mi to srdce, ale věděla jsem, že dělám správně. Díky té noci jsem si uvědomila, co musím udělat. Včerejší rozchod byl definitivní, tohle bylo opravdu jenom pozdní rozloučení.
V očích se mu zračila bolest, ale viděla jsem na něm, že konečně pochopil. Došlo mu, že nemůže opustit svou matku, svou smečku... věděl, že se otiskne a mně by tím pak ubližoval. Byla jsem si jistá, že mi to nechce ztěžovat.
"Půjdeš mě doprovodit?" zeptala jsem se tiše, aniž bych se na něj podívala.
Neřekl nic, ale po chvilce jsem slyšela, jak vstává z postele. Pohyb za mnou byl tichý, ale jistý. Cítila jsem jeho pohlazení na svých ramenou a bezděčně se otočila.
Podíval se mi do očí s odevzdaným výrazem. Věděl, že tohle je opravdu naposled, co se na nějakou dobu vidíme. Pohladil mě po tváři a přejel až k boku. Pak se ke mně pomaličku nahnul a jemně přitiskl svoje rty na ty moje. Líbal mě jen chvilku, než se odtáhl a objal mě.
"Myslím, že líp jsme se rozloučit nemohli," zašeptala jsem mu do ramene. "Děkuju."